Básnířka, filozof a iluzionista

10. Naděje

Chvíli trvalo, než se Lorelei vzpamatovala po zběsilém úprku, ale sotva chytila dech, obrátila se na Doriana.

„Takže máš bratra." Byla to spíš otázka než konstatování.

Dorian mlčky přikývl.

„A nemá tě rád," dodala Lorelei.

„Je to vzájemné," opravil ji Dorian a zamračil se na město ubíhající za oknem vlaku.

„Takže jste něco jako rodina iluzionistů? Máte Londýn rozdělený na části?" zeptala se Lorelei netrpělivě. Rozčilovalo ji, jak musí z Doriana každé slovo téměř páčit.

„Vlastně ne," povzdechl si. „To jen můj bratr si potrpí na tohle odvěké nepřátelství. Nikdy mě nemohl vystát a mě časem prostě unavilo se pořád snažit o to, aby mě měl rád. Jednoduše jsem mu začal oplácet stejnou mincí."

„Říkal, že ho baví ti dělat ze života peklo," připomněla Lorelei.

Dorian si znovu povzdechl. „Ano. Každý máme nějakou zálibu. Já mám k smrti rád hádanky a dobrodružství a on zase nesmírně zbožňuje mi je kazit."

„Ach tak," přitakala Lorelei, přestože jejich sourozeneckým rozepřím ani za mák nerozuměla. Koneckonců, ona sama byla jedináček.

„Ani bych se nedivil, kdyby se nám znovu připletl do cesty," prohlásil Dorian zachmuřeně, čímž přerušil její úvahy. „Nejspíš bychom si měli pospíšit s řešením další hádanky, abychom byli u další indicie včas, než Oliver něco vyvede."

„Dobře," souhlasila Lorelei a vyndala z kapsy svetru obálku a vytáhla z ní přeložený list papíru.

Moudří lidé mluví, protože mají co říci; hlupáci mluví, aby něco řekli.

-Platón

„Platón," zamumlala s pohledem upřeným na Owenovo téměř nečitelné písmo. „Toho má Owen obzvlášť rád."

„A co ty?" zeptal se Dorian mírně, jako by snad něco tušil.

„Nemůžu ho vystát," přiznala a nakrčila nos v kyselé grimase. 

„Proč?" pokračoval Dorian ve vyptávání, jak už to měl ostatně ve zvyku.

Lorelei mlčky zavrtěla hlavou. Rozhodně neměla v plánu Dorianovi vykládat, že nemá ráda jednoho z velikánů filozofie jenom proto, že díky jeho teorii stále doufá v to, že Owen bude jednou její city oplácet. Vlastně to znělo hrozně dětinsky.

Od nutnosti odpovědět ji naštěstí zachránila skutečnosti, že vlak právě zastavil na nádraží Waterloo a byl čas vystupovat. Opustili nádražní budovu a bok po boku vyrazili městem, zabraní v myšlenkách na Owenovu hádanku.

„Nenapadá tě něco?" zeptala se Lorelei s nadějí v hlase. Dorian se zamračil na obálku ve svých rukou.

„Moudří lidé mluví, protože mají co říci, hlupáci mluví, aby něco řekli," zopakoval si pro sebe šeptem. „Myslím, že jde spíš o ten citát než o jeho autora. Musí to mít něco společného s mluvením."

„Nějaké divadlo?" navrhla Lorelei váhavě. Sama tomu moc nevěřila, poněvadž s Owenem do divadla nikdy nechodila.

„Neříkalas, že je tvá máma herečka?" zeptal se Dorian a v očích se mu zablýsklo to dobře známé uspokojení z vyřešené hádanky.

„To je, ale... pochybuju, že by Owen do svých plánů zatahoval mou mámu," vysoukala ze sebe Lorelei.

„Za pokus to stojí, co říkáš?" naléhal Dorian.