Básnířka, filozof a iluzionista

12. Růže

Ani tentokrát nemuseli nad Owenovou indicií dlouho hloubat. Podle všeho se další stopa nacházela v okolí slavného přechodu přes Abbey Road, kterou proslavili právě Beatles svou deskou.

Když tam však dorazili, čekala na ně nepříjemná srážka s realitou. Na chodnících po obou stranách silnice postávaly hloučky turistů, kteří se ve chvílích, kdy neprojížděla auta, snažili vyfotit fotku podobnou té na obalu slavné desky.

„Ani bych se nedivila, kdyby někdo z těch lidí omylem zničil Owenovu další stopu," pronesla Lorelei rozmrzele.

„Určitě zase nakreslil šipky na zem. Ty může zničit maximálně tak déšť, ale dneska nepršelo," uklidnil ji Dorian a sklopil pohled k zemi, aby se pustil do pátrání. „Vidíš, co jsem říkal!"

Měl pravdu. Na chodníku přímo pod jejich nohama byla bílou křídou načmáraná šipka a o pár metrů dál další.

„Pojď," pobídl ji Dorian a vykročili k památníku na ostrůvku uprostřed křižovatky, ke kterému je šipky vedly. Byl věnovaný sochaři jménem Edward Onslow Ford a v podstatě to byl kamenný sloup, o který se upírala bronzová socha sedící ženy.

„Něco jí leží na klíně," konstatovala Lorelei, když k soše došli. „Kniha?"

Dorian pokrčil rameny a natáhl se na špičky, aby na knížku dosáhl.

„Sherlock Holmes," přečetl nahlas název knížky a pohlédl na Lorelei. „Myslím, že je docela jasné, kam máme jít teď."

Lorelei si od něj knížku vzala a potěžkala ji v dlaních. Byl to paperback z Owenovy knihovny. Ne že by snad Owen byl nějaký náruživý fanoušek Arthura Conana Doyla, ale pár výtisků Sherlocka Holmese doma měl. Lorelei knihu zběžně prolistovala, ale nenašla žádné zvýrazněné pasáže ani nic podobného.

„221b Baker Street, doktore Watsone."

Lorelei neměla na Sherlocka Holmese moc dobré vzpomínky. A důvodem nebyla snad nějaká averze k tomuto slavnému detektivovi, vlastně to bylo mnohem víc zahanbující.

Lorelei byla v životě opilá jen jednou. Stalo se to na loňského Silvestra, který slavila spolu s Owenem a jeho přáteli. V podstatě se jednalo o maškarní večírek. Owen pro ně vymyslel společný kostým – on byl Sherlock Holmes a ona John Watson. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného. Sice ve svém kostýmu vypadala poněkud hloupě, ale považovala ten nápad za nějaké skryté Owenovo gesto, kterým jí chce vyjádřit svou náklonnost. O to větší bylo její zklamání, když dorazili na večírek a Owena okamžitě obklopila skupina krásných dívek v kostýmech, které toho skrývaly přibližně tolik, jako její nalepovací knír. Zbytek večera tak strávila na sedačce pojídáním slaných oříšků a usrkáváním šampaňského.

Nakonec skončila v takovém stavu, že se ji Owen neodvážil odevzdat její matce. Místo toho ji zavedl k sobě domů a uložil na sedačku v obýváku. Sotva však usnul, vpotácela se do jeho pokoje a vlezla si k němu do postele.

Když se jí na to druhý den ptal, pověděla mu, že si na nic nevzpomíná. Přitom měla každé jeho nadechnutí pečlivě uložené v paměti. Strávila celý zbytek noci pozorováním jeho tváře uvolněné spánkem, ztracená v představě, že otevře oči a konečně ji políbí.

„Jsme tady," prohlásil hlasitě Dorian a vytrhl ji tak z trapných vzpomínek. Stáli před viktoriánským domem, ve kterém se nacházelo muzeum. Od výlohy obchodu se suvenýry s tématikou Sherlocka Holmese je odděloval železný plůtek s pozlacenými hroty.

„Jen doufám, že nebudeme muset jít dovnitř. Vstupné je šest liber," poznamenala Lorelei rozmrzele a slezla z kola.

„Myslím, že to nebude zapotřebí," řekl Dorian s pohledem upřeným na bílou obálku přivázanou k rudé růži, jejíž stonek byl dovedně vpleten do plůtku. „Tedy pokud je ta růže určená pro nás. Nerad bych zkazil něčí žádost o ruku nebo tak."