Básnířka, filozof a iluzionista

16. Stíny minulosti

Sice se jí nakonec podařilo na pár hodin usnout, ale sotva se Francis ve vedlejším pokoji začala chystat do práce, Lorelei se s trhnutím probudila. Celé tělo ji bolelo, jako by den předtím běžela přespolní běh, a škrábalo ji v krku. Na řasách se jí usadila jinovatka.

Lorelei se omotala dekou a zamířilo do kuchyně za vidinou horkého čaje. Dala vařit vodu a poslouchala mámu, jak si v koupelně potichu prozpěvuje.

Dřív si zpívala často, nejen ráno, když se líčila do práce. Zpívala si v autě, když společně s tátou a Lorelei jeli na víkend k moři. Když ráno pro Lorelei chystala svačinu do školy. Zpívala si spolu s rádiem, které zapínala každou neděli po obědě.

Po tátově smrti už ji Lorelei nikdy neslyšela zpívat, kromě okamžiků, jako byl tento. Přesto měla pocit, že na ty střípky minulého života vlastně ani nemá nárok. Cítila se jako zloděj. Vždyť to byla přece ona, kdo všechno zničil. Nebýt jí, táta je naživu a máma šťastná.

Lorelei si zalila čaj horkou vodou a usadila se zpátky ke stolu. Normálně by se snažila vyhnout konfrontaci s mámou, ale dnes cítila, že jí dluží alespoň krátký rozhovor. Jestli jí opravdu zamrzne srdce a ona umře, Francis už nebude mít na světě nikoho kromě rodičů žijících několik set kilometrů daleko. Její sen o šťastném životě, za jehož vidinou odcházela do Anglie, bude nadobro pohřbený pod nánosem smutku.

„Co se stalo? Proč brečíš?" vytrhl Lorelei z myšlenek mámin hlas. Zprvu nechápala její otázku, ale pak si uvědomila, že horká pára stoupající z hrnku s čajem rozpustila námrazu na jejích řasách, která jí teď jako slzy stékala po tvářích. Rychlým pohybem prstů je setřela.

„Ne, já... ne," zamumlala a zhluboka se nadechla, aby si srovnala myšlenky. „Jen bych si s tebou potřebovala promluvit."

Francis se překvapeně zamračila. Něco takového se příliš často nestávalo. „Tak dobře. Mluv."

„Jde o tátu," řekla Lorelei co nejrychleji, jako by tím mohla zmírnit prudkou bolest, kterou to jedno jediné slovo rozbouřilo v jejím srdci. Věděla, že na mámu má úplně stejný vliv, protože spatřila záblesk bolesti, která se mihla její tváří a vzápětí se jí usadila zpátky v očích, kde obvykle sídlila.

Francis po krátkém zaváhání odsunula židli a beze slova se posadila naproti své dceři.

„Jen jsem chtěla, abys věděla, že mě to mrzí jako nic jiného na světě," zachraptěla Lorelei skrz sevřené hrdlo. „Omlouvám se, že jsem to nebyla já. Kdybych mohla všechno vrátit zpátky do toho dne..."

„Přestaň," přerušila ji Francis a natáhla se po její ruce, což bylo gesto, které Lorelei od mámy naprosto nečekala. Byla to už celá věčnost od chvíle, kdy se to stalo naposled. Od tátovy smrti se celá jejich rodina rozpadla. Jako by už ani nebyly matka a dcera. Koexistovaly spolu jako dvě samostatné jednotky. Sice bydlely ve stejném bytě, ale nežily spolu. Většinu času trávily snahou vyhnout se jedna druhé. Lorelei sice netušila, jaký je matčin důvod pro toto vyhýbání, ten její však byl zřejmý – nedokázala se Francis podívat do očí.

„Přestaň," zopakovala a pevně sevřela její ruku. „A už to nikdy neříkej. Je jedno, kdo z vás zůstal pod tím autem. Ať už bych přišla o něj nebo o tebe, bolelo by to pořád stejně."

Lorelei rychle zamrkala, aby zaplašila slzy, které se jí draly do očí – tentokrát skutečné. „Je to moje vina a ty to moc dobře víš. Jenom to nechceš říct nahlas."

„Přestaň, Lorelei," přerušila ji Francis potřetí a prudce zavrtěla hlavou, až se jí pramen dlouhých tmavých vlasů uvolnil z volného drdolu a přepadl jí do obličeje. „Neviním tě z toho. Byla to nehoda. Mohlo se to stát kdykoliv."