Básnířka, filozof a iluzionista

5. Fotografie

Svezli se autobusem, a tak jim cesta nezabrala příliš času. Za malou chvíli stáli před knihkupectvím, které už z dálky lákalo zákazníky zelenou markýzou s velkým bílým nápisem BOOKS a stolečkem s komínky knih před výlohou. Lorelei zrychlila krok a vešla do přítmí budovy. Do nosu se jí okamžitě vloudila nasládlá vůně papíru a knihařského lepidla. Každý čtvereční centimetr obchodu byl zastavěn knihami. Police sahaly až ke stropu, a dokonce i ve středu místnosti byly na stolech vyskládané knihy. Lorelei se po tváři roztáhl úsměv. Všechno tady bylo tak známé a všechno jí tak připomínalo Owena. Kdyby měl každý člověk svůj ekvivalent v nějaké místnosti nebo budově, Owen by byl rozhodně Judd Books.

„Tak jsme tady," pronesl Dorian do ticha. V tu chvíli jako by si Lorelei vzpomněla, že tu vlastně není sama, a její úsměv povadl.

„Tak kde začneme?" zeptala se, aby zamaskovala svou reakci. Prodavač je netečně pozoroval od pokladny.

„Máme dvě možnosti. Buď budeme Alenku hledat v téhle záplavě knih nebo se zeptáme," řekl Dorian. „Já osobně se přikláním k druhé možnosti. Ten prodavač vypadá, že se vyloženě nudí."

Ležérně se opřel o pult a pohlédl prodavači zpříma do očí, jako by mu chtěl propálit do hlavy díru.

„Sháníme jednu knihu," řekl a netrpělivě zaťukal prsty o dřevo. Prodavač sebou poplašeně cukl. Lorelei se zamračila. Ani za mák se jí nelíbilo, jak Dorian působil na ostatní lidi.

„Alenku v říši divů," dodala rychle, pokud možno uklidňujícím tónem.

„Nejmenujete se Lorelei, slečno?" obrátil se na ni prodavač, o poznání klidnější. Dorian se narovnal a se zájmem v očích pozoroval, jakým směrem se začne situace ubírat.

Pro Lorelei byla ta situace dostatečně povědomá. „Jmenuju. Nenechal vám tu pro mě něco někdo jménem Owen?"

„Nepředstavil se mi, ale včera tu byl jeden kluk a koupil si Alenku v říši divů, ale místo toho, aby si ji odnesl domů, mi řekl, abych ji schoval pro dívku jménem Lorelei, která si ji přijde vyzvednout." Prodavač se sklonil pod pult a vytáhl mechově zelenou knížku s ilustrací na obálce.

„Děkuju," řekla Lorelei a sevřela knížku pevně v rukou, aby ji nemohl uchvátit Dorian, kterému opět zaplály oči nedočkavostí a vzrušením.

„Na shledanou," rozloučila se a za doprovodu cinkání zvonečku vyšla z obchodu.

„Pospěš si," pobídl ji Dorian celý nedočkavý. Lorelei protočila oči a zalistovala knížkou. Očekávala, že spatří nějaké podtržené věty nebo rovnou šifry, ale místo toho z knížky vypadla další polaroidová fotografie a snesla se jí k nohám. Dřív, než se pro ni Lorelei stačila sklonit, Dorian luskl prsty a fotka se vznesla do vzduchu a přistála na jeho nastavené dlani.

Lorelei se rozhlédla po ulici, jestli to někdo nezahlédl, ale nikdo z kolemjdoucích jim nevěnoval pozornost.

„Zajímavé," prohlásil Dorian, jen co si fotografii prohlédl. Lorelei mu ji vytrhla z ruky a vzápětí se při pohledu na ni nechápavě zamračila. „Obývák?"

„Je ti povědomý?" zeptal se Dorian a oči mu znovu zasvítily zvědavostí.

„Vůbec. Nikdy jsem ho neviděla," řekla Lorelei.

„Moment," přerušil ji Dorian a bez vytáček jí fotku vytrhl z ruky. Otočil ji rubem nahoru a po tváři se mu roztáhl vítězoslavný úsměv.

„Je tady adresa," dodal na vysvětlenou. „Glover Drive 6."