Básnířka, filozof a iluzionista

15. Mráz

„Byla jsi u mě v pokoji," udeřil Dorian, sotva překročil práh. „A vzala jsi něco, co mi patří."

„Ta vlaštovka nebyla tvoje," opravila ho Lorelei a snažila se udržet si stejně rozzlobený tón jako on. „Nemáš sebemenší právo na mě kvůli tomu křičet, když jsi v podstatě udělal to samé. A navíc jsi mi lhal."

Dorian znatelně zbledl a zavrávoral. „Byl tady, že ano?"

„Jestli myslíš Olivera, tak ano, byl tady. Byl tady a na rozdíl od tebe byl ochotný mi říct pravdu," odsekla mu.

„Pravdu? Tak to bych tedy vážně rád věděl, co za pravdy o mně můj drahý bratr šíří!" zakřičel Dorian vztekle. Lorelei znejistěla. Ještě nikdy ho neviděla tak rozzlobeného.

„Pověděl mi, že ta vlaštovka je rodinné dědictví, a jelikož je nejstarší, má na ni právo," odpověděla klidně, přestože ji jímala hrůza z toho, že na ni Dorian ve vzteku sešle nějaké kouzlo. Raději začala nenápadně ustupovat do kuchyně.

Jenže Doriana jako by po jejích slovech opustila veškerá zuřivost.

„Měl jsem tušit, že to udělá," zamumlal a promnul si tvář. „Měl jsem se mít víc na pozoru."

„Že udělá co?" přerušila ho Lorelei.

„Že se ti pokusí namluvit tu historku o rodinném dědictví. Není to poprvé, ale zatím se mi pokaždé podařilo zabránit nejhoršímu," vysvětlil Dorian a prsty si rozechvěle projel vlasy.

„Nejhoršímu?" Lorelei tázavě nakrčila obočí. „Jak to myslíš? Vždyť je to jen papírová vlaštovka. Nikdo kvůli tomu neumře."

„Obávám se, že ano," vydechl Dorian a vyčerpaně klesl na židli. „Nebyla to obyčejná vlaštovka a už vůbec ne rodinné dědictví. Byl to můj zdroj."

„Zdroj?"

„Ano. Vysvětlím ti to jednoduše – jako dítě přechovává iluzionista svou magii v sobě, avšak s přibývajícím věkem tato síla postupně slábne. V každé rodině iluzionistů je proto zvykem, že ve věku deseti let si dítě vybere předmět, na který se navážou veškeré jeho schopnosti, čímž se těmto ztrátám zabrání. Já si vybral papírovou vlaštovku, protože jsem je měl odjakživa rád."

Lorelei Doriana mlčky poslouchala a začínala si pomalu uvědomovat, co spískala.

„Bohužel je s tím spojeno riziko odcizení tohoto předmětu, proto si každý iluzionista svůj zdroj pečlivě chrání nejrůznějšími kouzly."

„To říkal i Oliver. Že prý jsi na vlaštovku uvrhl kouzlo, kvůli kterému se k ní nemůže přiblížit," poznamenala Lorelei.

„V tomto případě nelhal, jen ti zamlčel jednu závažnou skutečnost," řekl Dorian a sklopil pohled. „To kouzlo sice zabraňuje jiným iluzionistům se k vlaštovce přiblížit, ale pokud se jí dotkne obyčejný člověk..."

Lorelei na okamžik přestala dýchat. Vybavila si ostré šlehnutí, které pocítila v okamžiku, kdy se vlaštovky dotkla. „Co se stane?"

„Podej mi ruku," zašeptal Dorian téměř neslyšně. Lorelei ho poslechla a vložila svou drobnou dlaň do jeho, která příjemně hřála. Znovu si uvědomila, jaká je jí zima.

„Vidíš?" zachraptěl Dorian a něžně sevřel v prstech její ruku, jako by to byl křehký ptáček. Lorelei sklopila pohled ke svému zápěstí a ostře zalapala po dechu. Zápěstní žíly měly namísto tlumeně zelené nezdravě zašedlou barvu.

„Co to má znamenat?" zajíkla se.

„Zamrzá ti srdce," řekl Dorian se slyšitelnou bolestí v hlase. „A já s tím nemohu nic udělat."