Básnířka, filozof a iluzionista

6. Květiny

V noci se Lorelei zdálo o Owenovi. V jejím snu leželi na podlaze Owenova pokoje a poslouchali jeho staré vinyly. Lorelei a Owen neměli zrovna stejný vkus, co se týče hudby, ale Lorelei byla ve snu tak ráda, že Owena opět vidí, že jen mlčky ležela vedle něj a usmívala se. Jeho prsty jí pročesávaly krátké vlasy a zelené oči ji líně pozorovaly.

V pozadí začalo hrát Válečné rekviem Benjamina Brittena. Lorelei nahánělo husí kůži. Byla to dramatická skladba, která jí připomínala náboženské zpěvy. Začínala ponurým zvoněním zvonu a tichým zpěvem sboru. Varhany jako by neustále zesilovaly a dožadovaly se její pozornosti. Lorelei chtěla vstát, aby gramofon vypnula, ale Owen ji chytil za ruku a stáhl ji zpátky na podlahu. Lorelei zavřela oči a pokusila se vytěsnit z hlavy sborový zpěv, který jí bušil do uší s čím dál větší razancí. Srdce jí divoce tlouklo.

Na tváři ucítila Owenovu studenou dlaň. Pohlédla do jeho zelených očí, které na ni upřeně hleděly. Hlasy sboru utichly a nahradilo je úpěnlivé naříkání houslí. A pak se hlasy ozvaly znovu, stupňující do nesnesitelné hlasitosti. Lorelei si přitiskla dlaně k uším, ale měla pocit, jako by se hudba ozývala z vnitřku její hlavy. Pevně stiskla víčka k sobě a svět se s ní roztočil. Když prudce otevřela oči, zjistila, že leží na gramofonové desce, která se otáčí čím dál rychleji.

Lorelei se vyškrábala do sedu a spatřila Owena sedícího vedle točící se gramofonové desky. S klidným výrazem pozoroval, jak se Lorelei točí dokola, rychleji a rychleji. Zahlédla jeho tvář vždy jen na pár sekund. Z Owenovy tváře se stal jediný pevný bod, na který se mohla Lorelei soustředit.

„Víš, kdo pro Válečné rekviem napsal verše?" zeptal se nevzrušeně. Lorelei ho přes hlasitou hudbu téměř neslyšela. Gramofonová deska opsala spolu s ní další kruh a Owen znovu promluvil. „Byl to britský důstojník, básník, který zahynul při první světové válce. Jmenoval se Wilfred Owen. Podle něj mě rodiče pojmenovali."

„To jsem nevěděla," zašeptala přiškrceně. Z toho neustálého točivého pohybu se jí zvedal žaludek, připadala si jako na kolotoči.

„Poslouchej," zasyčel Owen a slastně přivřel oči. „Poslouchej."

Lorelei se probudila zmáčená potem. Ticho jejího pokoje jí připadalo jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Odhrnula přikrývku a bosýma nohama došlápla na ledovou podlahu. Srdce jí bušilo, jako by právě doběhla maraton, a v krku měla sucho. Zamířila do kuchyně pro sklenici vody.

Když se vrátila do pokoje, dovolila si na okamžik zauvažovat nad tím podivným snem. Nebyla si jistá, jestli se jednalo o překroucenou vzpomínku na nějaký dávný rozhovor s Owenem, nebo šlo jen o výtvor její unavené mysli. Každopádně ji to vyděsilo.

Když si lehla, aby se pokusila ještě usnout, v hlavě jí začala hrát ozvěna Válečného rekvia, a tak si do uší strčila sluchátka a pustila si uklidňující folkové písničky. Po pěti skladbách se jí podařilo usnout.

* * *

Když se ráno probudila, bylo něco kolem osmé. Měla dvě hodiny na to, aby se dala po náročné noci do pořádku a dorazila na Trafalgarské náměstí, kde na ni bude Dorian čekat.

Když se nasnídala a umyla, schoulila se stejně jako včera na proutěném křesle na balkóně a nechala chladný ranní vzduch vonící deštěm, aby jí čechral krátké vlasy. Myšlenkami zabloudila k včerejšímu snu a znovu se jí zastesklo po Owenovi. Chyběly jí jejich každodenní rozhovory. Owen v jejím děsivém snu nebyl ten, kterého znala a měla ráda.

S povzdechem se zvedla a zamířila do kuchyně pro šálek čaje. Když procházela kolem svého pokoje, padl jí pohled na její umolousaný zápisník, který od Owenova zmizení neotevřela. Napadlo ji, že by si měla zapsat ten podivný sen a později si o něm promluvit s Owenem. Zajímalo ji, jestli se vážně jmenuje po Wilfredu Owenovi, nebo to byl jen výplod jejího šíleného snění.