Básnířka, filozof a iluzionista

4. Iluzionista

Když Lorelei celá uřícená konečně doběhla domů, prudce za sebou zabouchla dveře a vrhla se do svého pokoje. Roztřesenými prsty se začala překotně probírat svými starými zápisníky a štosy papírů plných básní. Srdce jí bušilo v hrudi jako splašené. Owenův dopis nenašla. Podle všeho byl ten od Doriana pravý. Jenže jak k němu přišel? Lorelei ten dopis přece nedala z ruky, dokonce ho neukázala ani mámě.

„Tohle není pravda. Nic z toho se neděje," opakovala si nahlas, avšak vlastní hlas ji zradil a přeskočil. Rezignovaně spustila ruce podél těla. Cítila, jak se jí v krku dělá knedlík. Měla podivně svíravý pocit, že se celý svět řítí vpřed a jen ona zůstala stát na místě. Kdyby nedržela obálku v ruce jako důkaz, začala by pochybovat o svém duševním zdraví.

„Tohle musí skončit. A hodně rychle," pronesla do ticha prázdného bytu a rázně vykročila z pokoje. Zatímco sbíhala schody, rychlou předvolbou vytočila Owenovo číslo a napjatě poslouchala ticho na druhé straně.

Nezvedl to. Naštvalo ji to, ačkoliv vlastně ani nečekala, že by měla až takové štěstí. Owen se rozhodl hrát si na schovávanou. Lorelei moc dobře věděla, že se neukáže, dokud jeho hádanku nerozlouskne. Filozofové jsou podivní lidé, říkala si, zatímco po kapsách hledala klíče.

Rozladěně odemkla kolo a vyrazila směrem k Owenovu bytu. Owen bydlel jen o pár bloků dál, a tak již za několik málo minut stanula před starým domem s trochu oprýskanou omítkou, v němž se Owenův podkrovní byt nacházel.

Ani se neobtěžovala zvonit, moc dobře věděla, že Owenův spolubydlící je přes prázdniny mimo Londýn. A Owen...

Chvíli jí trvalo, než našla ve svém obrovském svazku klíčů ten od vchodu. Málem nastoupila do výtahu, ale pak si všimla varovné cedule s oznámením, že výtah nejede. S povzdechem se pustila do zdolávání schodů po svých.

Odemkla a vklouzla do předsíně. Nic se tu od doby, kdy byla v tomto bytě naposledy, nezměnilo. Několikery boty pečlivě seřazeny v botníku, kabáty pověšené na háčcích nad nimi. Velké nástěnné zrcadlo v zašlém pozlaceném rámu, sběratelský kousek.

Lorelei si otřela podrážky, aby svými stopami neprozradila, že tu kdy vůbec byla. Prošla potemnělou chodbou a vešla do Owenova pokoje. Musela přimhouřit oči proti jasnému světlu, které místnost zalévalo. Okna byla orientovaná na východ.

Lorelei za sebou tiše zavřela dveře a rozhlédla se po pokoji. Postel v rohu byla ustlaná a přes peřiny byla natažená vlněná deka s indiánským vzorem. Bílá dřevěná podlaha mizela pod komínky knih a štosy sešitů. Jednoduchý psací stůl na kozích nožkách byl jediným místem, které nepokrývaly hustě popsané papíry, jako by pro Owena jeho stůl představoval jakési výsostné nedotknutelné území.

Lorelei se posadila na skládací židli a sehnula se pro jeden z mnoha zápisníků v černé kožené vazbě. Zalistovala jím. Z každé hustě popsané stránky na ni prýštily Owenovy myšlenkové pochody, ve kterých se vyznal jen on sám. Chvíli luštila Owenovo nečitelné písmo a snažila se najít v jeho zápiscích nějaké vodítko. Zprvu se bála, že naruší jeho soukromí a přečte si něco, o čem by radši neměla ani tušení, ale zdálo se, že zápisník je plný jeho teorií a poznámek. Owen ve volném čase navštěvoval nejrůznější přednášky, pokaždé na téma filozofie. Rád o nich Lorelei vykládal a ona tak znala mnohem víc antických myslitelů, než je na průměrnou sedmnáctiletou dívku zdrávo.

Lorelei s povzdechem zaklapla zápisník a položila ho zpátky na zem, aby Owen nepoznal, že tady byla. Pokud se tedy vrátí. Možná utekl do Ameriky, aby...

Lorelei se zarazila. Ani vlastně nevěděla, co by tak mohl Owen dělat v Americe. Jedině, že se snad přihlásil na Yale nebo Harvard, a jí o tom neřekl. Lorelei potřásla hlavou. Samozřejmě, že Owen není v Americe. Určitě sedí někde v Londýně, popíjí čaj a spřádá pro ni další přihlouplý úkol. Určitě z toho má ohromnou legraci.