Básnířka, filozof a iluzionista

13. Srdcová královna

Pár minut před šestou se zvedli a vydali se do kina Prince Charlese. Bylo to nejlevnější kino v této oblasti, a navíc zde hráli především nejrůznější kultovní filmy. Lorelei sem občas chodila s Owenem na starší filmy, které mu na rozdíl od Lásky nebeské připadaly dostatečně oduševnělé. Ale nestěžovala si. Měla ráda vůni popcornu a měkká křesla potažená červeným sametem. A taky ráda poočku pozorovala Owenův výraz, když zaujatě sledoval děj odehrávající se na plátně. Uklidňoval ji jeho tichý pravidelný dech a vědomí, že by stačilo jen o pár centimetrů posunout ruku a jejich prsty by se ve tmě setkaly. Vždycky když vstupovali do kinosálu, říkala si, že tentokrát to už opravdu udělá, že ho dnes chytí za ruku, ale nakonec se k tomu nikdy neodvážila. I přesto jejich společné filmové večery zbožňovala.

Owen nechal v obálce jen jednu vstupenku, a tak si musel Dorian ještě skočit k pokladně a koupit si lístek i pro sebe. Naštěstí nebylo vyprodáno. Dokonce se mu podařilo sehnat místo vedle Lorelei, v což se ani neodvážila doufat.

Vešli do přítmí sálu a každý se usadil na své místo. Sál byl poloprázdný. Vedle nich byl usazený nějaký postarší pár. Lorelei se při pohledu na jejich propletené prsty usmála.

Film začal a sálem zaduněla hlasitá hudba.

Uběhlo asi dvacet minut a Lorelei se zvedla, protože si potřebovala odskočit. Sotva však vstala, všimla si, že celou dobu na něčem seděla.

„Doriane," sykla a ohlédla se do potemnělého sálu. Dorianovu tvář osvětlovalo namodralé světlo vycházející z plátna. „Podívej."

„Našla jsi něco?" zeptal se šeptem, aby nerušil zbytek osazenstva.

„Karta," ukázala na sedadlo. „Proč by někdo nechával v kině hrací karty? Musí to být indicie."

Dorian se natáhl a kartu zvedl. „Srdcová královna."

„Počkej," zarazila se Lorelei. „Támhle jsou ještě dvě."

Karty ležely jen pár metrů od sebe. Lorelei se propletla mezi sedícími lidmi a obě karty sebrala ze země.

Když uviděla o několik sedadel další kartu, uvědomila si, že se ji Owen snaží někam zavést. Její teorie se potvrdila, když spatřila cestičku z karet linoucí se ven na chodbu. Ohlédla se po Dorianovi, jestli ji následuje. Následovali cestičku z karet až na chodbu, kde mohli konečně promluvit nahlas.

„Doriane?" zeptala se skrz napětím stažené hrdlo. „Ty kartu tu předtím nebyly."

Zvedl k ní své modré oči, ve kterých se zvláštně zablesklo. „Což znamená, že jsme jen před pár minutami seděli s Owenem ve stejné místnosti."

„Možná ho ještě stihneme dohonit," vyhrkla Lorelei a bezmyšlenkovitě vyrazila chodbou. Vyběhla na ulici a rozhlédla se. Owena nikde neviděla, jen skupinku japonských turistů, kteří si fotili průčelí kina.

Na zádech ucítila teplo Dorianovy dlaně. „Nemá to cenu, Lorelei. Nenechá se jen tak chytit. Myslím, že má všechno dost dobře promyšlené."

„Já vím," povzdechla si Lorelei a zadívala se k parku, který zalévalo světlo zapadajícího slunce. Představila si Owena, jak ji pozoruje ze stínů kinosálu. Co si asi myslel? Uvažoval nad tím, kdo je její zvláštní společník? Necítil nutkání k ní přijít a prohodit pár slov? Vidět její tvář? Copak mu vůbec nechybí? Kdyby byla Lorelei na jeho místě, nevydržela by to.

„Aspoň máme další indicii," řekl Dorian a posadil se na první schod. „Bál jsem se, že bude ukrytá v tom filmu. To by byl teprve oříšek."