Básnířka, filozof a iluzionista

9. Báseň

Protože už bylo příliš pozdě, domluvili se, že k labyrintu pojedou až příští ráno. Avšak místo aby Dorian zamířil domů – ať už bydlel kdekoliv –, trval na tom, že s ním musí Lorelei jít na jeho večerní kouzelnické představení před Covent Garden.

Když na kole prokličkovali centrem a zastavili před kostelem svatého Pavla, na prostranství před vstupem do Covent Garden už se začal shromažďovat hlouček lidí. Dorianovo představení bylo nejspíš hodně oblíbené. Lorelei se divila, že ho tu až do nedávna nikdy neviděla. S Owenem se v této části města potloukali docela často.

„Nechybí ti náhodou cylindr?" zeptala se s očima přilepenýma na Dorianovy světlé rozcuchané vlasy.

„Úplně jsem na něj zapomněl," zamračil se Dorian a vzápětí vrhl prosebný pohled na Lorelei. „Smím?"

Lorelei si zmateně sundala z hlavy klobouk a trochu nedůvěřivě ho Dorianovi podala. „Jsi si tím jistý? Vsadila bych se, že na tobě bude vypadat poněkud hloupě."

Dorian uraženě obrátil oči v sloup a vzal si od ní klobouk. Pak ho k jejímu překvapení zmačkal do nevzhledné koule. Lorelei chtěla začít protestovat, ale než stihla cokoliv říct, Dorian klobouk zase roztáhl. Jenže místo aby v rukou držel její klobouk z blešího trhu, svíral svůj staromódní cylindr.

„Jen doufám, že ho pak vrátíš do původního tvaru," prohodila Lorelei suše. Tušila, že nemá cenu se Doriana vyptávat, jak to dokázal.

„Samozřejmě," přitakal Dorian a s veselým úsměvem se vydal k hloučku čekajících lidí, aby předvedl další kouzelnické vystoupení.

* * *

Když padla tma, Dorian ukončil své vystoupení a Lorelei od něj stejně jako minule dostala květ pivoňky. Poté, co se domluvili na srazu pro následující den, jako obvykle zmizel v šeru a Lorelei se rozjela domů. Opřela kolo o zábradlí a zabraná v myšlenkách vyběhla schody až ke svému bytu.

Zavřela za sebou domovní dveře a unaveně si zula mokré tenisky, aby nenašlapala po kobercích. V bytě bylo zhasnuto, ale z pootevřených dveří jejího pokoje vycházelo tlumené světlo. Lorelei ucítila, jak se jí zrychlil tep a hrudí se jí rozšířila hřejivá jiskřička naděje.

„Owene?" zavolala šeptem a neubránila se slabému úsměvu, který jí chtě nechtě vykvetl na rtech. „Jsi to ty?"

Z pokoje se místo odpovědi ozvalo šramocení. Lorelei prudce rozrazila dveře a spatřila svou matku, jak klečí na zemi pod jejím psacím stolem. Zalilo ji palčivé zklamání.

„Mami? Co tady děláš?" zeptala se nechápavě. Francis se otočila po zvuku jejího hlasu a Lorelei spatřila její tvář zbrázděnou slzami. Oči měla oteklé a Lorelei z ní i na tu dálku cítila odér alkoholu.

„To už ses uráčila přijít domů?" vyštěkla Francis a prsty si setřela slzy, čímž si po obličeji rozmazala řasenku.

„Já? Copak ty někdy býváš doma tak brzo?"

„Já totiž pracuju, víš? Neflákám se po městě jako ty," prohlásila Francis se značnými obtížemi. Jazyk měla ztěžklý alkoholem.

„Neměla bys tolik pracovat," namítla Lorelei. „Klidně si najdu nějakou brigádu, jestli to pomůže."

Francis se nemotorně vyškrábala na nohy a natáhla se po jednom ze zápisníků ležících na stole. „Tady přece vůbec nejde o peníze, zatraceně!"

Lorelei na ni mlčky zírala.

„Víš, co je dneska za den, zlatíčko?" zeptala se pomalu Francis a nemotorně zalistovala zápisníkem, který jí mezitím dvakrát vypadl z ruky. „Přesně před čtyřmi lety zemřel tvůj otec."