Básnířka, filozof a iluzionista

14. Vlaštovka

„Takže Vítězný oblouk," řekl Dorian, když se usadili v metru. „Zkus se podívat, jestli nám zase nenechal něco mezi stránkami."

Lorelei knihu pečlivě prolistovala, ale nic nenašla. „Nic tam není. Nejspíš už ho omrzelo nechávat nám podobné indicie."

„O čem ta kniha vůbec je? Třeba se indicie ukrývá v obsahu," navrhl Dorian, ačkoliv sám nevypadal příliš přesvědčený, že je jeho teorie pravdivá. Lorelei cítila, že jim dochází dech. Už při řešení předchozí hádanky se napoprvé zmýlili. Nemohli si dovolit další škobrtnutí. Ne, pokud chtěla Owena najít do konce prázdnin.

„Odehrává se to v Paříži v předvečer druhé světové války," zavrtěla hlavou a netrpělivě zabubnovala o obálku knihy prsty. „Pochybuju, že by to byla indicie. Stejně tak nám nepomůže skutečnost, že to napsal Remarque. Byl to Němec žijící ve Francii."

„Ale co potom jiného?" povzdechl si Dorian rozladěně a zamračil se na knihu v jejích rukou. „Proč zrovna Vítězný oblouk?"

„Počkej," vyhrkla Lorelei a narovnala se v zádech. „Možná bychom se měli soustředit na ten název. Vítězných oblouků je přece v Londýně hned několik."

„Všechny jsou poblíž Hyde parku," rozvíjel okamžitě její nápad Dorian. Oči se mu znovu rozzářily, což bylo neklamné znamení, že jsou nejspíš opravdu Owenovi na stopě. „Co když v tom je nějaký systém?"

„Systém?" zeptala se Lorelei pochybovačně. Přece jen, Owen si na systém moc nepotrpěl. Pokud ho něco opravdu vystihovalo, tak chaos.

„Ano." Dorian horlivě přikývl. „Napadlo mě, že kdybychom na mapě vyznačili mezi jednotlivými vítěznými oblouky spojnice, někde se protnou. A jsem si na sto procent jistý, že v místě jejich průsečíku se nachází další indicie."

„To by mohlo fungovat," připustila Lorelei a vzápětí vycítila šanci, jak se dostat k Dorianovi do bytu. „Máš doma mapu Londýna?"

„Mám, ale nebude lepší, když půjdeme k tobě?" Dorian nervózně poposedl.

„Jenže tam je máma," odvětila Lorelei, najednou vděčná matce za to, že jí poskytla tak skvělou výmluvu. „Poslední dobou spolu moc nevyházíme, takže bych se jí raději vyhnula."

„No dobře," souhlasil po chvíli napjatého ticha Dorian a povzdechl si. „Tak tedy půjdeme ke mně."

Vstoupili do Dorianova bytu a Lorelei na okamžik zadržela dech. Čekala cokoliv, jen ne to, že stěny budou do posledního čtverečního centimetru pokryty zarámovanými básněmi. Měla pocit, jako by vstoupila do své vlastní hlavy, která stejně jako Dorianův byt básněmi přímo přetékala.

„Ty sbíráš básně?" zeptala se ohromeně. Dorian se jen pro sebe usmál a lehce Lorelei chytil za ruku, aby ji dovedl ke stěně naproti dveřím. Prstem poklepal na sklo jedné zarámované básně. Lorelei ji přelétla očima a nechápavě zavrtěla hlavou.

„Ale vždyť to je moje báseň. Ta, co jsem ji o tobě napsala ve vlaku," vypravila ze sebe zajíkavě. „Proč ji tu máš? Je hrozná."

„Mně se líbí," ohradil se Dorian dotčeně a vzápětí se usmál. „Ale jestli chceš, můžeš mi do sbírky napsat ještě nějakou. A nemusí být nutně o mně."

„Uvidíme," souhlasila Lorelei neurčitě, protože moc dobře věděla, že dokud k ní nějaká báseň nepřijde sama, má Dorian smůlu.

„Pustíme se do řešení Owenovy hádanky?" nadhodil Dorian nedočkavě a zamával Lorelei před obličejem srolovanou mapu.