Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 42

„To snad ne," zakňourám potichu, když u skříňky kontroluji hodiny, co mě dnes čekají. Člověk by si řekl, že v pátek se omegám dá volnější režim, vždyť je to přece poslední den před víkendem. Ale ne, očividně je to přesně naopak, protože nejenom, že máme dnes dlouhé vyučování, také mě čeká spoustu skvělých předmětů, jako třeba kondiční a dynamický tělocvik s geografií k tomu. Těmito hodinami ale končíme až po pauze na oběd, takže se na ně mohu psychicky připravit.

Přivřu skříňku, aby neudělala moc hluku, a vydám se do mě známé učebny literatury. Chodit brzy má své výhody, nestává se, že byste potkali více než pár ospalých omeg.

Alespoň že si touto hodinou spravím náladu, jelikož profesorka se ukázala být opravdu jedna z nejsympatičtějších a pokaždé žasnu nad tím, jak si i jako omega umí sjednat pořádek bez větších obtíží.

Žádný kantor není vyloženě špatný, samozřejmě mám své favority a taky ty méně slibné, ale jsem rád, že se tu ke studentům chovají na vyšší úrovni, s respektem, než v Doncasteru. Je to asi i tím, že tady se jedná o poznání lepší školu, navíc v Londýně.

Musím se zamračit, když mi na mysl vyplane jeden profesor, který mi i přes to všechno nahání strach. Nemůžu si pomoct, v jeho přítomnosti jako kdybych byl na jehlách, dávám si pozor na každý svůj krok a soustředit se na výklad je proto skoro nemožné.

Naštěstí se mi vždy podařilo zabrat zadní lavici, či se ztratit v hloučku, takže neměl moc šancí mě zahlédnout a oslovit. V jeho případě se omegy dělí na ty, které mu bezmezně podlézají, užívají jeho pozornosti a pak jsou tu ty, které se zajímají o jiné věci, dělají jenom to, co musí. Nechápu, proč mě sužuje k té alfě taková averze, ale je to skoro jako instinkt.

Uklidňuji sám sebe, že až s ním přežiju poslední dvě hodiny, vyzvedne mě Harry a další dva dny se sem nebudu muset vrátit.

Sednu si na své místo v popředí a vytáhnu si sešit, abych zkontroloval, že se mi podařilo si z minulé hodiny vše dopsat.

Zkoumám své neúhledné písmo psané za spěchu, ale myšlenkami jsem úplně jinde, jako většinu času. Vytáhnu si propisku a strany sešitu začnu zkrášlovat malými kresbami.

Harry mi nenechává spát. Od chvíle, kdy jsme se bavili o našich cyklech, zda se to vůbec dá nazvat rozhovorem, jsme kolem sebe opatrní, nesdílní.

Snažíme se bavit normálně, ale je znát, že je mezi námi něco nevyřešeného. Když jsem se snažil Harryho ohledně toho jeden večer konfrontovat, zamluvil to a já jsem tedy zmatenější než kdy jindy.

Nehledě na podráždění, které poslední dva dny začínám pociťovat kvůli nadcházejícímu heatu. Nerad na to myslím, snažím se namluvit si, že je to stejné, jako ostatní cykly, a pro jistotu u sebe nosím krabičku supresiv, ale něco ve mě jako kdyby mi říkalo, že tentokrát to bude jiné, intenzivnější.

„Dobrý den, třído. Dnes se budeme bavit o literatuře kritizující postavení ve společnosti, kniha na straně sto."

Hlásí paní Turnerová, když do učebny vchází jako obvykle s lejstry v rukou a poslepu podpatkem boty zavírá dveře. Odhrnu si vlasy z čela a jdu se pro jednou zase soustředit.

***

Když doplním energii vepřovým sendvičem s nějakým salátem na straně z cafeterie, natáhnu se do police za sebou pro náhodnou knihu, abych se na zbývajících dvacet minut zabavil.

Ze zřejmých důvodů jsem se chtěl vyvarovat jezení v jídelně mezi ostatními, kde navíc vždy probíhá boj ulovit nějaké volné místo, takže jsem se vždy uchýlil do knihovny s obědem, který mi milá obsluha vždy ochotně zabalí s sebou.