Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 1

"Prosím ne."

Zašeptal jsem jako již po několikáté předtím plačtivě do ticha v autě. Mamka to stejně jako moje předchozí snahy odignorovala. Vím, že se tváři vážně, ale v hloubce taky nechce, abych někam jel.

Sedím na zadních sedačkách našeho skromného auta a nechávám mé tváře smáčet slzami. Slzami smutku, vzteku a zrady. Podělaná submisivita. Myslel jsem si, že mamka by byla ta poslední osoba, která by mi to udělala. Jediné co řekla bylo, že odjedu za někým kdo mi pomůže. Nějaká léčebna? Ústav? To bych nepřežil.

Snažil jsem se mamku přemluvit všemi možnými způsoby. Jako pokaždé jsem jí slíbil, že se polepším a výsledky ze submisivity vytáhnu alespoň na 50%, ale sám tomu nevěřím. Nejde mi. Nemám pro to vlohy. Ve všech ostatních předmětech vynikám a troufám si říct, že se mohu řadit mezi ty nejlepší studenty.

Chodím na Morrisonovu školu pro omegy, která je jednou ze dvou škol pro omegy v mém rodném městečku Doncaster. Dříve se školy nazývali výchovná střediska pro omegy, ale po takzvané revoluci se podmínky zlepšili a systém se dal do pořádku. Vím to pouze z vyprávění mé babičky, která to zažila jako malá holčička. Babička bohužel před dvěma lety umřela a nechala nás tu. Pamatuji si, že jsem tehdy jenom brečel a spal.

"Pojedeme čtyři hodiny, prospi se."

"Čtyři hodiny?!" Se slzami v očích  jsem se podíval mé mamce přes zrcátko do očí. Budu někde, daleko od domova, nikoho tam nebudu znát a i kdybych odtamtud utekl, domů bych se pravděpodobně nedostal. Uhla pohledem a dál předstírala, že se zajímá o dění na silnici.

"Kam přesně mě vezeš?" Popotáhnul jsem. Chci alespoň vědět kde celou tu dobu budu bydlet.

"Už jsem ti to říkala, Lou. Za někým kdo ti pomůže a..."

"Do jakého města?" Neslušně jsem ji přerušil.

"Do Londýna." Vydechla a napila se svého kafe v termosce.

Hlasitě se mi roztlouklo srdce. Londýn. Hlavní město mé rodné Británie, město do kterého jsem se vždycky chtěl podívat, ale nikdy jsem to neuskutečnil. Takhle jsem si příjezd do mého vysněného města nepředstavoval. Každý sní o tom, jak se jednou podívá třeba do New Yorku, do Paříže nebo do Sydney, ale můj sen byl vždy Londýn. Představoval jsem si jak navštívím všechny možné památky a projedu se ve dvoupatrovém červeném autobuse. Svezu se na London eye a zakončím to procházkou v Hyde parku.

Jeden z mnoha důvodu proč jsem to ještě nikdy neuskutečnil je naše finanční situace. Mám šest sourozenců a i to je pro moji mamku a tátu těžké. Nemají na to platit nám výlety a značkové oblečení, ale já si nikdy nestěžoval. Svoji rodinu nadevše miluji a mám náš skromný život rád.
Nechtěl jsem se do tohoto krásného města podívat za takových okolností.

"Do Lon-Londýna?" Zašeptám. Teď už ani nevím jestli tam opravdu chci.
Nikoho tam neznám. Budu tam odkázaný na někoho úplně cizího, koho uvidím poprvé v životě.
Sám se domů určitě nedostanu a pochybuji, že mě tam ten dotyčný u kterého budu bydlet ochotně odveze.

"Já tam nechci." Po tváři mi tečou další mé slzy.

"Jsem přesvědčená, že ti pobyt tam pomůže." Zkusila se na mě usmát mamka.

Neskutečně se bojím. Budou mě trestat za to, že už od mala nemám pudy jako správná omega? Nemůžu za to. Tolik jsem se snažil se všechno naučit a alespoň si hrát na správnou omegu, ale nedokážu to. Žádný hlásek v pozadí mé mysli mi nenapovídá jak se mám chovat. Prostě nic.

Chovám se tak jak považuji za správné a to je bohužel pro mě špatně. Necítím žádnou potřebu si před alfou kleknout na kolena ani splnit každé její přání.

Od doby co jsem věděl, že v přítomnosti alfy pokaždé selžu, jsem se začal alfám stranit. Vždycky když už jsem ucítil jenom náznak pachu nějaké alfy, začal jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat ji, abych se ji mohl co nejlépe vyhnout. I když to byla nějaká stará alfa, která by na mě s největší pravděpodobností ani nepromluvila, radši jsem přešel na druhou stranu ulice a snažil se udělat ze sebe neviditelného.

Mé mamce jsem to samozdřejmě neřekl, protože jak ji znám, nechtěla by abych se stranil třeba i někomu, s kým budu v budoucnu mates.
Alfám se vyhýbám přibližně od mých čtrnácti let a daří se mi. Za těch pět let jsem s žádnou alfou nepřišel do kontaktu. Nemluvil jsem s nimi, nepotkával jsem je. Alfy, které jsem viděl na druhé straně ulice nebo parku jsem nijak neřešil. Dělal jsem neviditelného a oni si mě ani nevšimli a tak mi to vyhovovalo.

Mamka i táta jsou oba bety, takže v rodině žádnou alfu nemáme. A sourozenci jsou buď bety nebo omegy, takže jak říkám, s alfami nepřicházím do kontaktu.

Se sestrami a Erniem jsem se rozloučil už včera. Ty starší si myslí, že jedu na výměnný pobyt a ty mladší z toho nemají moc rozumu, takže jsem se alespoň vyhl dalším lžím.
Mám je všechny neskutečně moc rád a nechci je nechat doma samotné, ale co mi zbývá, že?

"Lou?" Osloví mě mamka a vytrhne mě ze zamyšlení.

"Hm?" Prázdně se na ni kouknu.

"Tady máš supresiva. Dala jsem ti jich pro jistotu víc, tak je ber s rozumem."
Povzbudivě se na mě usměje a podá mi igelitku, kterou měla doteď položenou na sedadle spolujezdce.

Jen co pomyslím na heat, udělá se mi mdlo. Igelitku si od ní vezmu a rovnou se podívám dovnitř. Tři balení supresiv. Doufám, že mi vystačí, protože nevím jak dlouho tam budu. Doufejme, že co nejkratší dobu.

Svůj heat jsem vždy prožíval nadopovaný supresivy, takže jsem ho většinou celý prospal a nevnímal jsem ho. Je to další věc, které se děsím. Všichni říkají, že to bolí a že jediné na co dokážou při heatu myslet je nějaká pěkná alfa jak jim ho rve do zadečku.
Nechci o tomhle ani přemýšlet, takže si přísně hlídám termíny a periodu heatu.

Správně bych měl během heatu polykat maximálně dva prášky supresiv denně, ale to taky nedodržuji.
Beru si jich pro jistotu někdy i dvakrát více, ale pak mám jistotu, že heat prospím a nemusím se obávat bolesti.
Je to tak jistější.

Opřu si hlavu o okýnko a povzdechnu si. Ať už mě v Londýně čeká cokoliv, mám z toho strach. Dám na mamku a samovolně začnu usínat. Předsi jen pojedeme ještě tři a půl hodiny.

Author's note
Heyyy! Doufám, že vás díl potěšil a máte z něho alespoň poloviční radost jak já 😂💞❤️😝
Plánuji tenhle příběh tak pozvolna rozjíždět a pak se třeba dostat k pravidelnému vydávání třeba každý týden 🤣😁 takže mi držte palce 😁✊

Jaký z toho máte pocit? 🤔💞

Neskutečně moc vám děkuji za ohlasy u prologu 💞😍 ani nevíte jak jste mě všemi těmi komentáři a hvězdičkami potěšili 💞😁

Plánovala jsem to vydat až zítra ráno, ale pak jsem si řekla, že vím dříve tím lépe 😂❤️

Napište mi svůj názor do komentář a nebojte se mě zase popohnat 😂❤️

Těším se na vás u dalšího dílu 😘