Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 48

Harry's POV

Snažím se udržovat svou pozornost striktně na vozovce, ale modrooká omega na sedadle vedle mě s jednou nohou přitisknou ke hrudi mi v tom brání.

Jsem rád, že ve mě zůstalo alespoň tolik rozumu, že jsem nám udělal před odjezdem vejce se špenátem a tousty. Omega jídlo snědla spíše z povinnosti, ale jsem rád, že jsem ji nemusel nutit. Celý týden s nadměrným výdejem energie pár proteinových tyčinek totiž rozhodně nezachrání. Navíc nad jejich chutí omega vždy roztomile krčila nos a nikdy je ani pořádně nedojedla, ale nedivím se jí.

Celý rut byl perfektní, jedinečný. O to více mě zklamalo, že Louis to tak neměl ani při nejmenším. Jasně, kdybych měl jenom poloviční zranění jako on, také bych to viděl jinak, zanadávám si.

Teď, už s čistší hlavou, si vzpomínám na všechny ty 'červené vlajky' a výstražné signály, které jsem měl rozeznat a okamžitě přestat. Vybavuji si, jak sebou menší tělo pode mnou cukalo při prudkém pohybu nebo neobvyklejší pozici, jak někdy bylo tak povolné, až jsem se sám sebe ptal, zda je chlapec vzhůru. Jak jsem na jeho tváři zahlédl pár zaschlých slz, jež jsem přisuzoval intenzivní slasti. Nebo prudké výdechy a sténání, které značily bolest, ne slast, jak jsem si egoisticky namlouval. Jsem vážně idiot.

Silně stisknu volant, abych dal průchod svým emocím a zase letmo pohledem zabloudím ke skrčenému tělu na sedačce vedle, přičemž mě zaplaví pocit viny.

Neměl jsem na něj křičet, neměl jsem reagovat tak, jak jsem reagoval. A už vůbec jsem se neměl snižovat k něčemu, jako použití alfa hlasu, když byl ještě citlivý z ukončeného heatu.

Teď, s odstupem času, bych se zachoval klidněji a snažil se Louise podpořit a pochopit, ne vyděsit a vystresovat ještě více. Vím, že omega je teď kvůli mému chování v křeči, smutná a unavená.

To se mi říká, ale v momentu, kdy jsem si dal dvě a dvě dohromady a došlo mi, že sám si nikdo takové zranění nezpůsobí, viděl jsem rudě. V hlavě mi dokola běhaly myšlenky, že dotyčný za to zaplatí, a že musím hned teď jednat. Naštvaně zakroutím hlavou nad svou náturou.

Abych řekl pravdu, když jsem se dozvěděl jméno toho sráče, neulevilo se mi ani trochu. Fakt, že je dotyčný profesor pohybující se v prostorách se stovky omegami mi také vaří krev. Jak může někdo takový vůbec učit?

Když jsem vychladl, přiznal jsem si, že teď s tím opravdu nemá cenu nic dělat, protože nejenom, že je sobota a telefony nikdo brát nebude, ale také se musím postarat o svou omegou, která je prioritou. Vždycky.

Když jsme dojeli do nemocnice, bolelo mě na hrudi, když jsem viděl, jaký má omega problém sama chodit. Na pohotovost jsem ji musel podpírat, přičemž mezi námi vládlo napjaté ticho.

Nikdy jsem nebyl vděčnější, že doktorka, na kterou jsme narazili, byla betou, protože když do půli těla vysvlečeného Louise prohmatávala v oblasti pánve a boků, myslel jsem, že to nevydržím. Jediná útěcha byla, že omega si to také zrovna neužívala. Kromě toho, když doktor narazil na místo problému, omeze po obličeji sjelo pár slz, a i když se snažila zůstat potichu, opravdu byla v bolestech. Byl jsem neuvěřitelně rozpolcený, jedna má část chtěla nebohou betu seřvat, co to dělá, a ta druhá chtěla omegu chytit za ruku a hladit ji po zádech. Nakonec jsem se nepřiměl ani k jednomu, stál jsem vedle lůžka ve strachu, že omega je na mě tak naštvaná, že ani nestojí o mou podporu a příjemná doktorka si to taky nezaslouží, dělala to nejlepší, co mohla.

Když už je řeč o doktorech, stihl jsem Zaynovi napsat nepěkně znějící zprávu, ale jenom si ji přečetl, neobtěžující se s odpovědí. Jak typické.