Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 41

// Tato kapča není editovaná, takže se všem omlouvám za případné chybičky. 🥰 //

Bez dechu čelím Harryho pohledu a prohlížím si jeho oči, které v sobě poprvé, co je vidím, drží skleněný odlesk zranitelnosti. Nikdy jsem nevěřil povídačkám o tom, že oči jsou zrcadlem do duše, ale nejspíš jsem se nikdy nedíval dost pozorně. Během jeho promluvy jsem si ani neuvědomil, že se ke mě přiblížil a nyní naproti sobě stojíme tak blízko, že vnímám jeho prudké nádechy a nesouměrné výdechy spolu se šumem z parku v pozadí.

Nevím, zda to byl instinkt, intuice či touha, která ve mě třímala už nějakou dobu, ale udělal jsem jeden váhavý krok blíže, tak, že se špičky našich bot najednou téměř dotýkaly mezi záplavou spadaného listí. Nečekal jsem, vytáhl jsem se na špičky pro větší komfort a paže omotal okolo alfy krku, po krátkém zaváhání pokládajíc hlavu na alfy svalnatou hruď, krytou vrstvou oblečení. Okamžitě mě obklopí důvěrně známá vůně borovičí a mentolu. Když se Harry pod mým sevřením nehýbe, zaplaví mě vlna pochybností. Třeba to nebyl ten nejšťastnější nápad, napadne mne a s křečovitě zavřenýma očima se pomalu odtahuji a v hlavě chystám nějakou výmluvu, která by to mohla zachránit.

Když konečně znovu pevně stojím na zemi, pomalu otevírám s napětím skousnutým rtem oči.

"Promiň, já-" Překvapí mě však Harryho zářivý úsměv s důlky ve tvářích. Nikdy dříve jsem si ďolíčků nevšiml, nebo se možná Harry nikdy tak jasně neusmíval? 

Napjatá ramena se mi při pohledu na muže přede mnou samovolně uvolní a pohled mi zjihne nad zelenýma očima skenujícíma každou část mého obličeje.

V mém výrazu se odrazí spíše čiré zmatení, i když nutkání usmívat se je také silné. Zpocené dlaně si nenápadně otřu o kalhoty a uhnu pohledem, netuším, jak si situaci vyložit a zrovna, když se chystám vzdálenost mezi námi znovu zvětšit, alfa mě zachytí za paži a já tak na ni skrz řasy znovu pohlédnu.

Harry zakroutí jemně hlavou, ale takovým laskavým způsobem. Podobně, jako to dělávají rodiče při sledování dítěte, pokoušejícího se dosáhnout na krabici se sušenkami.

Chvilkově se zamračím nad myšlenkou, že mě Harry snad vnímá jako dítě, ale to už se opět ocitám v jeho blízkosti. Tentokrát je objetí sebejistější, pevnější a jistější. Jeho ruce spočívají na mém pase, až mě skoro mrzí, že jeho dlaně netvoří kontakt s holou pokožkou mých boků. Znovu se vyhoupnu na špičky a položím své dlaně na alfy ramena, překvapen, jak přirozená ta poloha je a jak dobře se v ní cítím.

Když si uvědomím, že je naše blízkost oboustranně vítaná, vydechnu vzduch zadržovaný v plicích. Ramena mi úlevou klesnou a já snad poprvé za dnešek uvolním napjaté svaly ve tváři. Díky tomu, že je ke mě Harry skloněný, se můj nos nachází pár zanedbatelných centimetrů od jeho krku, kde je pach nejkoncentrovanější.

"Louisi." Zašeptá mi Harry nedaleko ucha a mě dojde, že jsem celou dobu vydával tiché vzdechy, výdechy značící spokojenost.
Vykvíknu něco jako rychlou omluvu, chvilkově strnu a jsem vděčný, že si navzájem nevidíme do obličeje.

"Přemýšlel jsem." Zašeptá potichu Harry, mou předešlou reakci nekomentujíc. Alfy palce začnou kroužit po materiálu mé bundy, v příjemném gestu, načež mám chuť vyjádřit svou náklonnost tichým předením.

"Hm?" Vydechnu a slastně zavřu oči nad novým, neznámým pocitem, který mi svírá hrudník. Ne bolestivě, jako když mám strach. V tomhle případě je to tlak plný napětí, nadšení a očekávání. Jako když jedete na horské dráze, připravujíc se na vzrušující sešup zpátky dolů.