Submit yourself! || Larry | A/B/O

Chapter 45

Ústa se mi otevřou v němém výkřiku agónie nad neuvěřitelnou bolestí vystřelující mi přes pravý bok na spodní část zad a podbřišek.

Ležím zkroucený pod jedním ze stolů a snažím se popadnout dech. Hned, jak přijdu trochu více k sobě a začnu rozeznávat obrysy věcí, které se mi mihotají před očima, ponasnažím se pohnout a dostat ze zranitelné pozice, ve které jsem se ocitl. Tvář mi zvlhčí nová várka slz, když mi bokem projede další vlna bolesti. Vyčerpaně znovu klesnu na špinavou podlahu se zoufalým skuhráním.

Vyděšeně vykřiknu a vytřeštím oči, když mě alfa popadne za loket s úmyslem mě bez ohledu vytáhnout na nohy.

„Pr-pros-sím, d-dos-t," zavzlykám, paralyzovaný bolestí.

Tlak na mé paži zmizí a já nedokážu rozeznat nic v místnosti, celý obraz se houpe a rozostřuje.

„Stůj, do prdele!" zamumlá vyděšeně kousek ode mě Fletcher, když se mi podlomí kolena a před tím, než se má hlava setká se zemí mě zvedne na nohy a posadí na stůl.

V hlavě mi začne nepříjemně tepat, celé tělo jako kdybych měl v ohni, a proto nevynakládám žádné úsilí k poslouchání alfy, která na mě rychle chrlí spoustu slov.

„Poslouchej mě, kurva!" Hlava se mi s náhlou štiplavou bolestí na tváři pootočí lehce doprava a já se nezmůžu na víc než překvapené heknutí.

Vnímám, jak je mi ze zad sebraný batoh a chvíli na to mi tvář nepříjemně sevřou třesoucí se ruce.

„Poslouchej mě! Kurva! Tohle jsem nechtěl udělat, tohle jsem neudělal, rozumíš? Způsobil jsi si to všechno sám!" zahřmí alfa a začne mnou cloumat ze strany na stranu.

„Teď-, teď se oba uklidníme, r-rozdýcháš to a pak odejdeš, jako kdyby se nic nestalo. Když se někdo bude ptát, řekneš, že jsi zakopl nebo si vymyslíš podobnou píčovinu. Nikomu, opakuji nikomu, o tom ani necekneš. Jestli ano, osobně ti to tady vytmavím takovým způsobem, že budeš přestupu litovat a ještě rád se vrátíš tam, odkud si přilezl! Je ti to jasný, omego?" zavrčí alfa, která má s prudce nadzvedávající se hrudí potíž mluvit a v pěstí mi svírá límec mikiny.

Klíží se mi oči a dal bych cokoliv za to, abych teď mohl zavřít oči a usnout, ale vyděšen nad myšlenkou alfy dalšího záchvatu slabě přikývnu.

„Zůstaň vzhůru, povídám!" zavrčí alfa s podtónem alfa hlasu, ale tak tiše, aby se nestalo, že by to snad zaslechl někdo z venku.

Já sebou pouze poplašeně cuknu.

Fletcher ztlumí můj stále vibrující telefon a hodí po mě balení kapesníčků s vodou, které vytáhne z mého batohu: „Dej se dohromady, rychle."

Dám si lok vody a ponasnažím se alespoň částečně otřít vlhkost na mých tvářích, kapesník mi ale často ze slabého úchopy vyklouzne.

„Mu-musí to pro teď stačit, jdeme," zavelí Fletcher, mezitím co mi věci hází zpátky do tašky a balí si i své potřeby na katedře.

Chytne mě za ramena a mé únavou a strachem rozklepané tělo podpírá až k východu, kde se chvíli přidržuji stěny, zatímco on kontroluje chodbu.

***

Fletcher mě poslal svou vlastní cestou hned, jak jsme se dostali na hlavní chodbu. Předtím ale nezapomněl zopakovat mi své stanovisko a hrubě mě chytnout za vlasy, než se vydal svižným krokem na opačnou stranu, křečovitě svírající svou brašnu.

Jakmile se mi alfa ztratila z dohledu, svíravý pocit v žaludku také polevil, ale kvůli ztrátě opory se chůze stala zase o něco náročnější. Jsem vděčný, že se tu před víkendem nikdo opravdu nezdržuje, a proto se beze studu můžu opřít o stěnu a krok po kroku podél ní směřovat... Kam vlastně?