Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

5. Jeden nevinně bílý tulipán

Když Isaac druhého dne ráno vcházel do budovy policejní stanice, určitě nečekal, že se ve dveřích srazí s mladým detektivem z Anglie, ale bylo tomu tak. Sotva překročil práh stanice, doslova do sebe narazili a oba ten náraz málem neustáli. Isaaca zachránily dveře a Harryho Louis, který stál přímo za ním, takže ho chytil.

„Pardon, omlouvám se, spěchám, protože se mi nějakým nedopatřením podařilo zaspat."
Možná kdyby ses do dvou do rána nelitoval a neutápěl se v myšlenkách na Giela a angličany, ozval se protivný hlásek v jeho hlavě, ale on ho úspěšně vytěsnil, aspoň pro teď.

„V pohodě, Lou by mě spadnout nenechal, jsi v pořádku?" zajímal se hned Harry a poručík se jako na povel napřímil. 

„Jo, jo jsem, ještě jednou se omlouvám, kdyby za tebou Louis nestál, mohl jsem ti ublížit," zahanbeně sklopil pohled a nečekaně si slovo vzal Louis, který doposud mlčel.

„Vždy jsem za ním, protože vím, jak umí být nešikovný a musím mít jistotu, že se mu nic nestane," políbil modrooký svého přítele na tvář, která zčervenala a nevědomky tím znova a znova zasazoval nové rány do srdce poručíka, které už předtím krvácelo.

„Je šťastný, že tě má," nuceně se usmál, než se rozešel ke kanceláři, kterou momentálně sdílel i s muži, kteří mu každým projevem vzájemné náklonnosti ubližovali a neměli o tom ponětí.

„Ze včerejších výslechů vyplynulo, že důležitým svědkem by pro nás mohla být sousedka Reijnových, která bydlí naproti nim, takže tam musíte zajet a zjistit, co ví," zastavil je hned ve dveřích Bram.

„Hned? Neměli bychom si ty výslechy, u kterých jsme nebyli aspoň pročíst?" zeptal se Louis.

„Je to nařízení od šéfa, takže si myslím, že pokud s ním nechcete mít další problémy, tak byste měli jet hned," poškrábal se na zátylku Bram a Louis si zavrčením znovu upravil brýle, které mu při zamračení vždy sjely a že se poslední dobou mračil často. Nebyl zvyklý rozkazy poslouchat ani dřív, natož teď když byl kapitán. To, že tady musel skákat, jak si pískne zdejší kapitán ho neskutečně iritovalo.

„Má pravdu, Giel... Tedy chci říct kapitán Tellegen umí být opravdu hrozný, když někdo neuposlechne jeho rozkazy a je ještě horší, když se mu někdo plete do vyšetřování," dosvědčil Isaac a Harry se uchechtl.

„To mi někoho silně připomíná," poznamenal s pohledem věnovaným Louisovi a ten přetočil očima, ale usmál se, protože na Harryho se prostě nedokázal zlobit, i když si ho dobíral a posmíval se.

„No tak nic, pojďte vy dva, pojedeme," vložil se do toho Isaac než mu dva šťastně zamilovaní a nechutně sladcí muži mohli přivodit cukrovkový záchvat.

* * *

Jestli si poručík myslel, že se mu dnes poštěstí vyhnout se situacím, v nichž by byl i nadále vystavován neustálým projevům lásky mezi Harrym a Louisem, tak se hodně pletl. V prvé řadě neměl dovolit, aby řídil Louis a určitě neměl dovolit Harrymu sezení na místě spolujezdce, protože teď seděl na zadním sedadle a místy to vypadalo, že ti dva snad zapomněli, že jede s nimi. Trpěl. Trpěl, kdykoli se o sebe lehce otřely jejich kolena a trpěl, i když viděl úsměv, který měl skoro stálé místo na tváři detektiva, kdykoli se podíval Louisovým směrem. V jednu chvíli si dokonce všiml, jak modrooký položil dlaň na stehno mladšího, jehož úsměv se tím ještě zvětšil, ale chvíli na to si Louis uvědomil jeho přítomnost a ruku zase stáhl.

„Tak jsme tady," oznámil kapitán a Isaac si konečně mohl vydechnout. Harry a Louis vystoupili až po něm, ale díkybohu si nevšimli, jak se tvářil, protože by se jistě zeptali, jestli mu je dobře a on by pak nedokázal lhát. Ne, dobře mu nebylo.