Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

1. Vzpomínky a emoce

„Harry, pojď už, musíme chytit letadlo," křikl do bytu modrooký policejní kapitán, jehož přítel byl jako snad vždy brzda a zasekl se při výběru oblečení.
„Vždyť už jdu!" ozval se mladší, ale opět se delší dobu nic nedělo.
„Taxík nebude čekat věčně, Harolde! Pohni tím svým roztomilým zadkem, ať můžeme jet, nebo si tam pro tebe dojdu!" a upravil si brýle na nose. Nedávno je začal nosit a ještě si na ně úplně nezvykl.
„No jo, no jo, jsem tady! Nemohl jsem najít košili," vyběhl z obýváku v černých upnutých džínách, bílé napůl rozeplé košili s kloboukem na hlavě a slunečními brýlemi.
„Nemohl jsi najít bílou košili? Těch máš aspoň dvacet, ne?" podivil se Louis a vzal Harrymu jeho kufr.
„Deset a tahle není bílá, je to odstín slonovinová kost," opravil ho Harry a Louis si pomyslel, že jsou ty košile stejně všechny stejné.
„Fajn, tak jdeme."
Harry vyběhl k taxíku a Louis se se dvěma naditými kufry belhal za ním.

„Dobrej, omlouvám se, že to tak trvalo, přítel vás zavolal dřív, než jsem se připravil, ale už můžeme, pojedeme na letiště Heathrow, ano?" usmál se Harry na muže za volantem, který měl připravenou řeč o čekání a o tom, jak mu to můžou strhnout z platu, ale když se na něj zelenooký mladík usmál, celou ji zapomněl.
„Dobře, jak si přejete," podíval se do zpětného zrcátka, aby si ještě jednou prohlédl toho andílka, který se stále usmíval, ale pak hned odtrhl pohled. Do háje, vždyť on nebyl gay!
„Dobrý den, předpokládám, že vám můj přítel už nadiktoval, kam jedeme, že?"
Na sedadlo vedle kudrnáčka se posadil modrooký brunet s lehkým strništěm a silným severoanglickým přízvukem v na kolenou roztrhaných džínách, džínové bundě do pasu a tričku s potiskem skupiny Kiss a jako kdyby přesně slyšel taxikářovy myšlenky, si prsty prohrábl vlasy a odhrnul je z modrých očí skrytých za obroučkami brýlí.
„Jo, jo, tak se připoutejte, pánové," upozornil je a nastartoval, než se rozjel směr letiště opakuje sám sobě, že na něj vůbec neudělal dojem úsměv kudrnatého nebo oči jeho přítele.

„Díky a nechte to být, za to čekání," dal Louis taxikáři větší částku, než byla cena jízdy a mrknul na něj. Když pak s Harrym vcházeli do letištní haly, ani jeden z nich netušil, že za sebou nechali muže zmateného jeho vlastní sexuální orientací a všechno jen díky nim.

* * *

„Pořád nemůžu uvěřit, že zase uvidím Gemmu a budu jí tě moct představit, prý pro mě má taky překvapení, ale jistě nebude větší, než budeš ty pro ni," usmíval se nadšeně Harry na sedadle v letadle, přičemž Louis seděl na místě vedle něj a ještě stále se držel jeho dlaně. Vzlétání mu nikdy nedělalo úplně dobře.
„Nevěřím, že pro ni bude takový překvápko, že máš přítele, třeba zrovna ten taxikář z tebe byl úplně mimo a určitě by se takových našlo víc," protestoval hned a Harry mu věnoval úsměv.
„Ale já jí zatím nikoho nikdy nepředstavoval a přece bys nežárlil, ani jsem si toho nevšiml, protože mám oči jen pro tebe, jasný? Jen ty jsi ten, koho chci a miluju," zvedl svou ruku s Louisovou s ní spojenou a tu jeho políbil.
„Takže já budu první. To abych udělal, co nejlepší dojem..."
„Určitě uděláš, tak jako tenkrát na mě," opřel si mu mladší hlavu o rameno a zachichotal se.
„Ten den jsem vypadal strašně a navíc jsem měl kocovinu... Nechápu, jak jsem tě mohl zaujmout," pokroutil Louis pro efekt nevěřícně hlavou.

„Prostě jsem v tobě viděl někoho, kdo by za některé oběti mohl stát."
„Když už o tom mluvíme, jak dlouho už se držím?"
„To netuším, ale asi nejspíš od té doby, co mě..." zarazil se. Bylo to opět tady, ten strach na pozadí zelených očí a úplně nepřítomný pohled už znal a věděl, co bylo jeho spouštěčem. Vzpomínky. On to znal velice dobře. Harry zavřel oči a dlaní si překryl krk a asi osmicentimetrovou jizvu, která se s jeho traumatem pojila.
„Harry, ne, tehdy jsem měl úplně jiné starosti, nenech se, bojuj s tím, dýchej, koukni na mě. Jsem tady, ano? Snaž se dýchat klidně a dívej se mi do očí, tak je to správně, dobře, vedeš si moc dobře, jen dýchej," mluvil k němu Louis klidným hlasem, který kudrnatému pomáhal s návratem k normálu.
„Děkuju, Lou," lehce se pousmál, když se mu přestalo srdce probíjet hrudí ven a modrooký mu stiskl ruku.
„Za tohle nikdy neděkuj, budu tady, kdykoliv mě budeš potřebovat, ale měl bys..."
„Jít k psychologovi, já vím, ale nezvládnu to, víš? Nemůžu o tom mluvit s někým cizím, navíc si nemyslím, že by mi to nějak pomohlo," přerušil ho Harry, odvrátil tvář k oknu a zadíval se na mraky, které teď zblízka vypadaly jako sladká cukrová vata nebo lákavě měkká peřina.