Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

8. Adrien

Harry se procházel dalším květinářstvím tentokrát ještě větším a honosnějším než bylo ostatních sedm předtím, ač tak z venku nevypadalo. Květinové aranžmá Baccara byl obchod, který sice působil skromným dojmem, ale jakmile jste vešli dovnitř, ocitli jste se rázem ve zcela jiném světě. Vůně květin nebyla takovým překvapením, jako rozloha celého květinářství, z nějž jste po vstupu viděli bez mála pouhou čtvrtinu.

Muž, který zde pracoval a okamžitě se jim po vstupu začal věnovat, měl na sobě slavnostní oblečení, ve kterém by zahanbil snad i ženicha na svatbě. Černé vlasy měl upravené značnou vrstvou gelu a pod nosem striktně upravený knírek, podobný těm, které Harry vídal ve starých filmech a upřímně si nemyslel, že by někdo nosil něco takového ještě v dnešní době.

„Dobrý den, jak vám mohu poradit?" zeptal se po chvíli anglicky, Harry předpokládal, že tu nakupuje hodně turistů, a slovo si vzal Louis, jelikož se mu tím naskytla příležitost konečně zase vést vyšetřování, i když pravděpodobně jen do doby, než překročí práh květinářství a ocitnou se opět na cizím území.

„Ano, dobrý den, jsme od policie," muž na modrookého detektiva pozvedl obočí, „vyšetřujeme únos dvou dětí a vraždu. Potřebujeme vědět, zda jsou od vás odebírány velké zakázky květin, které by obsahovaly bílé tulipány, či jestli je tu někdo nekupoval," sjel Louis muže přísným pohledem a sledoval každý jeho pohyb, když se vrátil za pult. Aspoň na chvíli si zase připadal v sedle. Dovolil si úsměv.

„Poslední větší zakázka bílých tulipánů byla pro zahradnickou firmu Van Halen Garden..." řekl muž nahlížející do papírů ve složce a k dalším slovům se nedostal, jelikož ho okamžitě utnul Harry.

„Van Halen? Ta žena z prvního květinářství, kde jsme dnes byli, se jmenuje Joyce Van Halenová," poznamenal a Louis se zamračil.

„Proč by květinářství nakupovalo květiny od jiného květinářství, které je jejich zdejší konkurencí?" zeptal se Bram.

„Omlouvám se, že se vám do toho vměšuji, ale tu zakázku tady zařizoval nějaký muž, ne žena," ozval se prodavač.

„I tak bychom to měli..." začal Louis, ale tentokrát ho přerušilo zvonění jeho mobilu. Byl to Isaac.

„Louisi? Myslím, že jsme s Leou něco zjistili."

* * *

Isaac čekal na chodbě pitevny a všiml si, že lebka ve vitrýně dostala novou společnost v podobě modelu lidského oka. Mělo modrou duhovku a jemu okamžitě na mysl vyvstal modrooký kapitán z Londýna, jakkoli divné se to mohlo zdát. Když od modelu odtrhl pohled, uviděl na konci chodby muže, na kterého před chvílí myslel a jehož pohled mu způsoboval husí kůži. Muže, na něhož si zakazoval myslet, protože patřil někomu jinému. Někomu, kdo byl stejně úchvatný jako modrooký kapitán.

„Ahoj, tak jsme tady. Cos zjistil?" promluvil k němu Louis, usmál se a Isaac měl pocit, že se jeho nohy proměnily v želé. Proč musel být tak okouzlující?

„Spíš co zjistila Lea, přišly výsledky toho otisku a kupodivu z něj Lea dokázala něco zjistit," oplatil mu nesměle úsměv a pak tu chvilku, kdy se jen díval do očí staršího přerušil Harry.

„Tak to je super, kde je Lea?" zeptal se a Isaac mu věnoval pohled, načež ucítil bodnutí žárlivosti a zároveň studu, protože opět udělal něco, co nesměl.

„Ještě tady na pitevně, dodělávala jednu pitvu. Není to moc příjemný pohled, tak jsem šel radši ven," přiznal a kousl se do vnitřní strany tváře.

„Ach tak, no a můžeme jít dovnitř my? Při Zaynových pitvách většinou býváme, viď Lou?" podíval se kudrnáč na Louise a ten beze slova přikývl.

„Myslím, že klidně můžete, Lea je zvyklá mít společnost," odpověděl Isaac, ale pro jistotu ještě rychle dodal, „a nedivte se kdyby si povídala s tou mrtvolou, nezbláznila se, dělá to normálně."

Harry šel pro tentokrát první a jakmile vešel do bílým oslepujícím světlem ozářené místnosti, ovanul ho chlad a nezaměnitelný pach krve. Bylo to už celkem dlouho, co byl naposledy přítomen u pitvy, ale tohle byla jedna z věcí, na niž člověk jen tak nezapomene. Zaryje se mu totiž do paměti a kdykoli pak ucítíte něco jen trochu třeba i jen vzdáleně se podobajícího, okamžitě se vám vybaví první okamžik, kdy jste to cítili poprvé.

Louise ta vzpomínka pronásledovala dlouhá léta před Harryho příchodem a se vším, co se poslední dobou dělo, nebylo divu, že se opět vynořila někde z hlubin jeho mysli, kam ji před lety pohřbil a zasáhla jej v plné síle. Nebyla to vzpomínka z doby na škole, protože je sice brali na exkurze, ale všechny návštěvy pitevny překonal první moment, kdy se setkal s mrtvolou jako detektiv. Kdybyste se ho zeptali, bez přemýšlení by přísahal, že to byl nejhorší případ, který zažil a nejotřesnější pohled jeho života. Dívce, kterou tehdy našli mrtvou v podchodu v komplexu metra, bylo teprve šest a byla uškrcená. Když později pátrali po jejím původu, zjistilo se, že byla unesena jako batole. Zmizela ze své postýlky a už ji nikdy nenašli.

Do teď si jasně vybavoval její vlasy zapletené do copů a světle růžové šaty s volány ušpiněné od bláta, ale nejhorší byly její oči. Modré oči, zašedlé a bez lesku, hleděly prázdně před sebe a jako by mu vypalovaly do srdce díru. Odřená kolena a dlaně. Jen z té vzpomínky mu bylo zle, tenkrát i zvracel. Než zatkli Garetta Dwaina, mrtvých, před lety unesených dětí se našlo pět, k únosům i vraždám se Dwain přiznal a u něj doma se našla sedmiletá dívka, jediná přeživší. Jen díky pocitu, který měl když ji předával jejím rodičům, kteří se dávno vzdali naděje, že se jim jejich holčička vrátí, neodešel z práce.

Harrymu se vybavila chvíle, kdy poprvé zabil on. Zase ležel v listí tam, kde na něj zaútočil James Flay a hleděl do očí muže, kterému zhasil svíci života. Znovu viděl jeho poslední nádech a slyšel výstřel zbraně, kterou mu tehdy Louis půjčil. Nedařilo se mu nadechnout a jeho původní nadšení z možnosti po dlouhé době být u pitvy vyprchalo, stejně rychle jako se objevilo.

Pak ucítil dotek, jak ho Louis chytil, jako by vycítil, že se necítí moc dobře a jak teplo jeho dlaně rozehřívalo tu Harryho a stoupalo po paži nahoru až k jeho tvářím. Slabě se usmál a podíval se do modrých očí.

„V pohodě?" zeptal se opět s tím zkoumavým a opatrným pohledem, přiměl Harryho se usmát víc. Ano, dokud byl Louis s ním, byl v pořádku.

„Ano, jsem," stiskl jeho dlaň ve své a sledoval, jak se i po tváři staršího přehnal úsměv. Jeho úsměv byl jako padající hvězda, byl stejně tak jedinečný, ojedinělý a vzácný, takže když se objevil bylo důležité si jeho přítomnost náležitě užít, protože jste nevěděli, kdy ho uvidíte znovu.

„Ah, už jste tady! Tak vás tu pěkně vítám, tohle je mé království, jdete se podívat na pitvu?" objevila se kousek od nich náhle Lea a oni odtrhli pohledy jeden od druhého. Lea se usmívala na oba a Louis si uvědomil, že by se nejspíš měl omluvit za své chování při minulém setkání s patoložkou.

„Ano, a taky jsem se chtěl omluvit, že jsem se choval jako idiot, mrzí mě, že jsem tě urazil, třeba jestli se trochu víc poznáme, tak zjistíš, že sice jsem nesnesitelnej, ale občas o něco míň než jindy," poškrábal se zezadu na krku a tmavovláska si ho přeměřila pohledem než se znovu usmála.

„Jo, to mi došlo. Když je s tebou někdo jako Harry, nemůžeš být zas takovej blbec, omluva přijata," řekla a přiměla tak kudrnatého vyprsknout smíchy.

„Díky," přikývl Louis a pak se podíval na tělo ženy, kterou mladá žena pitvala, „Isaac říkal, že jsi na něco přišla, tak?"

„Ano," přešla pomalu ke stolu, na němž ležela složka s papíry, „tohle je zpráva z analýzy toho otisku a vím, komu patří, jenže to je právě ono."

„Čí ten otisk je?" zeptal se jí Harry a pokusil se nahlédnout přes její rameno. Neúspěšně.

„Je člověka, který byl pravděpodobně prohlášen za mrtvého před devětatřiceti lety a jeho DNA uvedená v záznamech se z velké části shoduje s naší mumií, takže se jedná o přímého příbuzného, jeho jméno je Adrien van Eyck..."