Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

26. Ebenově černé myšlenky

Když Louis otevřel oči první, co uviděl byla žemlově zbarvená srst Gisele, načež ho fenka očichala studeným čenichem a začala olizovat jeho obličej, čímž ho přiměla ke smíchu. Poprvé se opravdu zasmál.

„Jsi vzhůru! Oh, Gisele! Stop nu! Laat hem met rust!" ozval se kousek od něj hlas Reného a až teď si plně uvědomil, že asi usnul.

„Kolik je hodin?" protřel si dlaněmi obličej. Jeho oblečení vypadalo příšerně, přičemž bylo stejně i cítit. Kdyby Louisovi nebylo tak hrozně špatně, možná by se za sebe i styděl.

„Jedna odpoledne, ale v klidu, mám teď volno a neotravuješ," usmál se blond mladík, jako by uměl číst myšlenky.

„Ne, já se moc omlouvám, nemůžu tě obtěžovat u tebe doma a navíc musím do práce, nemůžu... Nikomu jsem nedal vědět a určitě mě někdo sháněl. Harry! Co když mi volal? Proboha, kde mám mobil?"

„Louisi, klid. Asi sis ho nechal v kapse, počkej," zvedl se a odešel, když se pak vrátil, podával Louisovi jeho mobil.

„Díky."

Louis vzal mobil, načež ho rychle odemkl. Samozřejmě. Měl pět zmeškaných hovorů od Isaaca, tři od Emmy, dva od Brama a jeden od Harryho. Ten ho v tu chvíli zajímal nejvíc. Vytočil jeho číslo dřív, než se nad tím stačil zamyslet. Se zatajeným dechem naslouchal vyzváněcím tónům, až to Harry konečně zvedl.

„Louisi, prosím, řekni mi, že jsi v pořádku?" ozval se jeho přítel. Jeho hlas zněl chraptivě, unaveně, ani trochu se nepodobal jeho normálnímu hlasu.

„Jsem v pořádku..." vypravil ze sebe, načež bylo z druhé strany hovoru slyšet šustění - Harry se asi převalil na posteli - spolu s nejspíše úlevným výdechem.

„Já... jen jsem ti chtěl dát vědět, že se tady můžeš zastavit aspoň pro nějaké oblečení-"

„Takže tohle je opravdu konec?" zeptal se modrooký, René, který se právě vrátil do pokoje se kousl do rtu a očima prozradil, jak moc by si přál, aby tohle nebyl ten případ.

„Louisi, já nevím, dobře? Nevím a nejsem si teď jistý vůbec ničím. Myslel jsem, žes pochopil, že potřebuju čas. Takhle brzo ti prostě odpověď dát nemůžu," povzdechl si, přičemž však zněl, jako by toužil říct úplně něco jiného.

„Tak," udělal menší pomlku, „se mi ozvi až- až budeš tu odpověď znát, dobře?"

„Dobře. Ahoj."

„Ahoj."

Odpovědí už bylo pouze monotónní pípání.

„Promiň, nechtěl jsem rušit, nebo poslouchat, kdybych věděl, že budeš telefonovat, tak-"

„Ne, ne, tohle je přece tvůj byt, já jsem tady jen něco jako parazit. Navíc... O nic nešlo, jen chtěl vědět, že jsem v pohodě," trpce se pokusil o úsměv, který ve výsledku působil spíš jako neurčitý škleb a René mu ho vůbec nevěřil.

„Zaprvé, nejsi žádný parazit, jsem rád, že mi tu dělá pro změnu společnost i někdo jiný než Gisele a zadruhé Harry ti volal, aby zjistil, jestli jsi v pořádku, to je dobře, ne? Znamená to, že mu na tobě pořád záleží," povzbudivě se usmál, načež se natáhl a stiskl Louisovu ruku ve své.

Starší k němu vzhlédl trochu vyvedený z míry malým gestem, na něž nebyl zvyklý od žádného ze svých kamarádů. Cítil se zvláštně. Za ruku se nechal do teď držet jen od Harryho, ale to bylo jiné, bylo to z lásky, jenže to jakým způsobem ho teď držel René, mu dodávalo sílu, cítil jeho podporu, nebyl sám, aspoň na chvíli.