Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

28. Intermezzo

 „Harry!"

Louisův celý postoj i výraz se během sekundy změnil z bolestného na překvapený a pak na šťastný. Ten Harryho však zůstával bez emocí, ač se v něm všechny bouřily. Ta hlavní, kterou dokonce cítil na jazyku, chutnala hořce jako pelyněk. Žárlivost.

„Harry, tys neodletěl, nenechal jsi mě tady," blábolil starší stále dokola, ani nevnímal, že kudrnatý na jeho štěstí nijak nereaguje. Uvědomil si to v momentě, kdy se ho pokusil obejmout a on ho místo toho lehce odstrčil.

„Isaac mě zastavil. Odletěl bych, nebýt jeho a toho, že mi řekl, že jste spolu nespali, má na to důkazy, ale stále potřebuju čas, je toho příliš a musím si všechno srovnat v hlavě, Louisi. A představíš nás?" upozornil na blond mladíka s kokršpanělem, který je sledoval zpovzdálí.

„Isaac... Co? My jsme- Ale to je přece skvělá zpráva! Myslel jsem si, že už mě nikdy nebudeš chtít vidět, ale já to neudělal, takže můžeme- Počkat, co? Já-já nechápu, Harry. Miluju tě, já bez tebe nemůžu žít! Co tím myslíš, že potřebuješ čas?"

Harry si nedovolil podívat Louisovi do tváře, protože věděl, že by se s největší pravděpodobností zlomil, ale teď musel být pevný.

„Promluvíme si potom, ano? A teď jestli budeš tak hodný, tak bych se opravdu rád dozvěděl s kým ses to před chvíli objímal," opět požádal o vysvětlení.

„Je to můj kamarád z dětství, René. A objímal mě, protože jsem si myslel, žes odletěl jen tak, aniž bys mi něco řekl. Vážně bys to udělal?" během svých slov věnoval letmý pohled místu, kde René předtím stál, ale ten si pravděpodobně nechtěl připadat nepatřičně a odešel někam venčit Gisele.

Výčitka. Slabý odraz výčitky se zrcadlil na pozadí hlasu staršího, což Harryho konečně přinutilo se na něj podívat.

„Opravdu mi chceš něco vyčítat? I ty sám jsi uvěřil, žes mě podvedl! Snažil jsem se, jasný? Ale jen představa toho, že zůstanu v hotelu, kde jsme byli spolu, byla příšerná. Chtěl jsem pryč, nemuset ležet v té zatracené posteli a místo tebe k sobě tisknout tričko, který tebou voní. Už jsem tohle jednou zažil, chápeš? Tentokrát to ale bolí tisíckrát víc, protože jsi to ty! Briana jsem asi nikdy nemiloval, ale tebe jo!"

Harry se snažil neudělat velkou scénu, ale když ta slova vyšla z jeho rtů, bylo velice patrné, jakou sílu měla na ně oba.

„Miloval? Miloval jsi mě? A teď? Teď už mě nemiluješ?" zašeptal Louis, ale každé jedno slovo bylo kulka do srdce mladšího, protože tohle přece neřekl. Nebo ano?

„Ovšemže tě miluju! Jen teď nějak nevím, co si myslet, proto jsem ti řekl, že potřebuju čas!" cítil, jak ho pálí oči, ale nevěnoval tomu pozornost.

„Máš času tolik, kolik budeš potřebovat..."

„A co tím chceš říct?"

Harry se zamračil, když viděl, jak Louis pevně zavřel oči a promnul si kořen nosu, jeho rty jako úzká linka.

„Tohle všechno... Není možný, že je to náhoda. Prostě to tak asi má být, takže vyvstává otázka, nebude lepší pro nás oba, když to ukončíme?"

Naprostá upřímnost v hlase staršího Harryho zaskočila a zanechala beze slov. Dá se na tohle vůbec něco říct? Opravdu se rozcházejí, když se v podstatě nic nestalo a všechno by mohlo být zase v pořádku?

„Louisi, tohle neříkej. Potřebujeme se navzájem! Já tě potřebuju! A miluju tě, není to copak dost?"

Harry si až teď uvědomil, že se třese po celém těle.