Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

12. Doufání ve štěstí

Omlouvám se , že je dnes kapitola trochu se zpožděním, byla jsem bez wi-fi. Příjemné čtení přeji!

„Tak tohle nám musíš vysvětlit," promluvil k Harrymu Isaac hned po šokujícím oznámení, které udělal. Harry se pod drobnohledem všech tří mužů trochu zavrtěl a nakrčil nos. Tohle ti nedaruju, pomyslel si, protože ještě stále pociťoval následky ranního povyražení a v modrých očích svého přítele mohl skrze zpětné zrcátko vidět i tu malou špetku pobavení.

„No, ta žena si vzpomněla, že se tenkrát toho případu chtěl tehdejší kapitán zbavit, takže se nezabýval zjištěním, že Isabell Van Eyckovou viděli v přístavu s tmavovlasým mužem zhruba ve stejném věku, podle všeho společně nastupovali na loď mířící do Anglie. Podle paní Southerové bylo dost možné, že chtěla i se synem beze stopy odcestovat, ale bránila jí v tom rodina jejího manžela, takže vymyslela způsob, jak nechat zmizet nejdřív svého syna a pak i sebe. Řekl bych, že ten muž, co jim pomohl byl skutečný otec toho chlapce," vysvětlil Harry a bylo vidět, jak o tom všichni začali přemýšlet, až mohl téměř zaznamenat, jak se jim v hlavách točí kolečka, Bram vypadal, že se mu možná začne i kouřit z uší.

„Někdy mám chuť dát pusu tvýmu mozku, lásko," bylo první, co někdo z nich řekl a jistě, že se jednalo o Louise.

„Pusu si dám líbit později, ale radši bez nutnosti operace hlavy," zasmál se potichu kudrnatý a nemohl vidět, jak Isaac přetočil očima a Bram oči vykulil.

„No a co teda dál?" zeptal se právě poslední zmíněný.

„Řekla ti, jak ten muž s Van Eyckovou vypadal?"

Louis položil svou vlastní otázku ignoruje Brama, který pochopil, že ho ignoruje záměrně, ale očividně si to moc k srdci nebral.

„Řekla jen, že měl tmavě hnědé vlasy a byl oblečený jako vážený člověk, víc ne," pokrčil rameny mladší a Louis si povzdechl. Tohle byl ten nejvíc strohý popis člověka, jaký mu kdy někdo dal, ale chápal, že žena, která jim ho dala je nemocná a je skvělé, že jim řekla aspoň něco.

„Louisi, tys pracoval na případu Dwaina Garetta, on posloužil jako mumie v muzeu a ten, kdo teď unáší děti, je jeho přímým příbuzným, takže je velká pravděpodobnost, že to mohl být jeho syn, kterého měl s Isabell Van Eyckovou. To je jen teorie, ale je podle mě dost možná. Co bychom ale měli udělat dle mého hned je navštívit znova květinářství Joyce Van Halenové a zeptat se jaké jsou její vazby na tu zahradnickou firmu pod stejným jménem," dopověděl Harry a ostatní souhlasně přikývli, takže Louis z hlavní ulice zabočil směrem ke květinářství patřícímu paní Van Halenové.

* * *

„Firma Van Halen patří mému bratrovi, proč?" zeptala se zmateně žena, se kterou už mluvili a opět si hrála se svým snubním prstýnkem. Harry tentokrát neodolal své otázce, která ho už od minule pálila na jazyku.

„Smím se zeptat, jak dlouho jste vdaná?" řekl vyvolávaje různé reakce u všech přítomných. Louis měl ten výraz, který Harry označoval jako vím, že něco kuješ, Isaac vypadal překvapeně, Bram zmateně, ale Harryho nejvíc zaujala reakce ženy za pultem. Vyděsilo ji to a Harry rozpoznal i vztek. Mělo to kýžený účinek.

„Je tato otázka jakkoli ve spojení s vaším vyšetřováním?" zamračila se, ale v jejím hlase bylo znát, že je vzteky bez sebe a zároveň se bojí, že dá své skutečné pocity na odiv. Přesně tohle chtěl Harry způsobit.

„Záleží na tom, jestli budete ochotná sdělit nám, co vás přimělo nám hned neříct, že váš bratr vlastní zahradnictví, které odebírá bílé tulipány v předem domluvených intervalech," vzal si slovo Louis, čímž si od Harryho vysloužil lehký úsměv. Pochopil, o co mu šlo perfektně.

„Nepřišlo mi to důležité," popuzení znatelné v jejím tónu hlasu bylo tak průhledné, „navíc o těch tulipánech jsem neměla ponětí, s bratrem se nevídám," dodala.

„Oh vážně? A proto máte na stole vystavenou vaši společnou fotografii?" přidal se Isaac a žena zjistila, že je zahnaná do kouta.

„Je to snad zločin?" ohradila se.

„Ne, ale zatajování důležitých informací zločinem je a můžete za něj jít i do vězení," vytušil rychle Louis.

„Dobře, neřekla jsem vám to, protože jsem se bála, že budete bratra podezřívat," povzdechla si a Harry sledoval, jak si opět začala hrát s prstýnkem.

„A myslíte si, že tohle pomohlo?"

„Omlouvám se," sklopila pohled dolů, jako to dělají lidé, kteří se stydí, nebo něčeho litují, ale přestože ostatní muži vypadali celkem přesvědčeně, Harry jí nevěřil. Vypadalo to, jako by hrála ve filmu, kterému by kudrnatý nedal ani tři hvězdičky.

„Doufám, že tentokrát už jste nám řekla všechno, jinak vězte, že se určitě znovu uvidíme, ale tentokrát si vás budeme muset odvézt na výslech na stanici. Děkujeme, nashledanou," rozloučil se Isaac.

Harry její výpovědí nebyl ani trochu přesvědčený, spíš naopak, dokonce by se klidně vsadil, že tady nejsou naposledy a Louis to na něm viděl. Už ten pohled, který jeho přítel měl, když mu něco nesedělo znal. Kývl na něj, aby si byl vědom, že není jediný, kterému to její vymlouvání přišlo přitažené za vlasy, ale tady oni neměli v podstatě žádnou pravomoc a zakládat tedy něco na pocitech bez důkazu bylo po tom, jak na ně vyjel zdejší kapitán, nemyslitelné. Navíc by to pravděpodobně znovu odnesl Isaac.

* * *

Isaac s Bramem oznámili kapitánovi Tellegenovi, že další den pojedou s posilou z Anglie navštívit zahradnickou firmu Van Halen a všichni mohli domů, dnes toho udělali víc než dost.

„Tak, chcete někdo hodit domů?" zeptal se Louis věnuje úsměv Isaacovi a trochu míň ochotně i Bramovi.

„No já teda ne, mám to kousek a navíc musím vyzvednout kolo od stanice, ale Isimu by se asi odvoz hodil," odpověděl Bram, čímž se v podstatě rozloučil a odešel. Isaac mu chtěl jednu vrazit, protože skutečně netoužil po společnosti dvou policistů, kteří u něj vyvolávali existenciální krizi pouze svou přítomností.

„Kde bydlíš? Nespěcháme, takže tě klidně svezeme," promluvil k němu Louis a Isaac sebou trhl. Harry i Louis se na něj dívali a on se chtěl jen vypařit, prostě se proměnit v páru a zmizet.

„Na Kattenstraat, ale opravdu nepotř-"

„Tak to je dobrý! My jsme ubytovaní v hotelu Crowne Plaza na Rujterij 1, je to kousek, tak nasedej!" přerušil ho modrooký a oba s Harrym nastoupili, takže Isaac v podstatě neměl, jak dál protestovat.

* * *

Bylo jedenáct večer a Isaac seděl na posteli s mobilem v ruce a chtělo se mu znova křičet. Před chvíli po třetí položil hovor od Micka. A teď přemýšlel, jestli nebude lepší, aby si jeho číslo hned zablokoval.

Nechtěl to udělat, ale po dnešku mu došlo, že kdyby se s Mickem opravdu dal dohromady, jen by mu nakonec ublížil, protože by byl pouhou náhradou za člověka, který mu skutečně ukradl srdce a ani si to podle všeho neuvědomoval. Isaac věděl, že by to nemohlo fungovat, když měl hlavu úplně popletenou modrookým anglickým kapitánem.

Po čtvrté položil Mickův hovor , než sebou praštil na rozestlaný gauč a zase se pro jednou proměnil v klubíčko vzlyků. Nenáviděl to, nenáviděl sebe a nenáviděl, že dobře věděl, že dokud se angličtí policisté nevrátí tam, odkud přišli, nezbaví se svých pocitů a v jakémkoliv případném novém vztahu mu budou bránit andělsky modré oči a občas ty odsuzující zelené, kterým ty modré jediným patřily. Ještě naposledy se podíval na obrazovku mobilu, kde mu vyskočila zpráva od Micka.

„Pochopil jsem, doufám, že budeš šťastný, protože si to zasloužíš. Měj se, Isi. Mick," stálo ve zprávě a Isaac si přitiskl mobil k hrudníku, načež se rozvzlykal naplno. Doufám, že budeš šťastný, běželo mu hlavou, když dusil vzlyky v polštáři. Asi mu prostě nebylo souzeno být šťastný.