Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

35. Únik z reality

Louis ležel na posteli a tentokrát měl ruce spoutané nad hlavou on. Navrhl to sám. Chtěl vidět, jak se Harry vypořádá s náhlou zodpovědností a jestli to v něm vyvolá i určitou dávku dominance.

Harry byl z tohohle návrhu nejdřív dost nesvůj, ale když pak měl staršího připoutaného k posteli, najednou měl spoustu nápadů, které by s ním mohl zrealizovat. Ani si neuvědomil, že se usmívá, dokud si Louis neodkašlal.

„Uh, lásko? Všechno v pohodě?"

„Co? Jo, nemělo by snad být?" reagoval hned.

„Fajn, já jen, že jsi tam stál asi minutu a jen ses usmíval, ale takovým - nebudu lhát - trochu děsivým způsobem," nervózně se usmál.

„Hm, to nic, jenom přemýšlím, co s tebou vyzkouším," nevinně zamrkal, ač to v tomhle momentě nebylo vůbec přesvědčivé.

„Tak teď už ten úsměv chápu."

Mladší si ho prohlížel a tak nějak nechápal, čím si zasloužil někoho tak úžasného, dokonalého a někoho, kdo mu bude schopen a ochoten nabídnout všechno, co si kdy mohl přát.

Další, co si uvědomil bylo, jak drobný se Louis na jejich posteli vyloženě královské velikosti zdál. Vypadal skoro jako kluk a fakt, že se ráno čerstvě oholil, tomu jen přispíval.

„Víš, že vypadáš k sežrání? Jsi takhle neuvěřitelně roztomilej," usmál se a starší ho propálil pohledem.

„Máš štěstí, že tě miluju, protože tohle by nikomu jinýmu neprošlo, tomu věř," zamrmlal s přetočením očí. Harry se potichu uchechtl a vlezl si k němu na postel.

„Zapomněl jsi, že tě dobře znám a vím, že se ti občas líbí takhle si ty role prohodit," s úsměvem ho políbil na čelist, čímž si od Louise vysloužil vrnění.

„Lžeš, to není žádná pravda..." protestoval nedůvěryhodně, protože i nadále vrněl, když Harry rty sjel přes jeho krk na klíční kost, kde mu vytvořil malou modřinku.

„Jsi jako kotě, lásko," řekl, prsty putující od jeho tváře, lehce šimrající celou cestu až k drobným bradavkám, z nichž obě lehce políbil a pak prsty cestoval dál. Kdyby měl na rukou barvy a maloval by jimi na všechna místa Louisova těla, kde se ho dotknul, skončil by jako nové umělecké dílo. Ale Louis to miloval.

I když miloval být v pozici toho, kdo určoval pravidla a měl kontrolu, stejně tak miloval, jak se Harry jednoduše vyžíval v těchhle dlouhých předehrách, jak ho pomaličku kousek po kousku rozebíral a přiměl cítit se výjimečně. V druhé řadě ale miloval i to, jak ho mladší miloval. Nikdy mu nikdo nedal větší pocit bezpečí, proto nikdy nikomu jinému nedovolil vidět ho, tak bezbranného.

„Jsi tu se mnou, miláčku?" vytrhl ho z rozjímání hlas jeho přítele.

„Hm, jo?" povzdechl si měkce a rychle rozmrkal tu růžovou mlhu, do které ho Harryho jednoduché doteky dostaly.

„Myslíš, že bych to taky mohl zkusit?" zeptal se a modrookému stačil jeden pohled, aby pochopil, co tím mladší myslel.

„Jen jestli chceš," vydechl. Harry ho posunul trochu výš na posteli, ještě jednou ho políbil a pak ho otočil na břicho a Louis sám pokrčil nohy.

„Chci a moc," nahnul se nad něj a zašeptal mu do ucha, načež se s polibky začal přesouvat stále více dolů. „Ještě jsem tohle nedělal," přiznal, když se dostal k jeho kostrči. Louis se musel z nějakého důvodu usmát.

„Já taky ne. Teda takhle ne, nikdy jsem nebyl s nikým, komu bych věřil na tolik, abych..."

„Chápu, Lou, se mnou se ale nemusíš bát, to víš, že?" políbil ho na hebkou pokožku pravé poloviny jeho pozadí. „Jen se uvolni, bude se ti to líbit, tím jsem si jistý," řekl a Louis mohl s novým dotekem rtů mladšího cítit, jak se usmíval. Vydechl stále trochu roztřeseně, ale pak už ucítil dotek Harryho jazyka a z jeho úst vyšel zvuk, jaký Harry toužil slyšet ve smyčce až do konce života.