Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

22. Konec hry

„Joyce Van Halenovou hospitalizovali do nemocničního zařízení Annadal, podle lékařů sice ztratila dost krve, ale je mimo ohrožení života, takže k ní brzy budeme moci, abychom ji vyslechli," oznámil Bram po vstupu do kanceláře, kde seděl Louis a sepisoval záznam z jejich zásahu. Ten se poté, co slovo opustila rty staršího, zhluboka nadechl a zahleděl se na obrazovku počítače, na němž právě pracoval.

Žena, již našli v domě s nožem v rukou, byla beze všech pochybností dlouho pohřešovanou Isabell Van Eyckovou a byla psychicky nemocná. Psychiatr, který ji dostal do péče, zatím nedokázal určit příčinu její nemoci, ale od chvíle, kdy ji vyvedli z domu nepromluvila ani slovo. Byla dezorientovaná a podle všeho nechápala, co se děje. Louis nad tím dlouho přemýšlel. Žena mu připadala skoro jako... Skoro jako by v tom domě strávila posledních třicet osm let. Mohla tam být takovou dobu, aniž by o její přítomnosti někdo věděl?

„Díky, Brame. Chtěl jsi ještě něco?" zeptal se modrooký, když si uvědomil, že policista ještě pořád stál ve dveřích.

„Jen jsem se chtěl zeptat, navrhnout ti, jestli s námi teda jako se mnou, s Emou a možná Leou nepůjdeš do klubu, chtěli jsme trochu oslavit, že se případ konečně trochu hnul..."

„Šel bych, ale jsem abstinent, takže se mnou moc zábava nebude..." zamračil se modrooký po řádném zvážení.

„No tak to tě potěším, já totiž taky nepiju a do klubu, kam chodíme, chodí plno lidí, co si objednávají jen nealko, bavit se můžeš i tak ne?" zasmál se povzbudivě starší z nich, čímž Louise přiměl to znovu začít zvažovat.

„Popřemýšlím o tom a ještě zavolám Harrymu, jestli by třeba nechtěl taky, pak ti řeknu," řekl, za co si od Brama vysloužil palec nahoru.

* * *

„Li, co se stalo? Přijde mi, že tě poslední den dva něco trápí. Děje se něco?"

Mira jako už tolikrát prokázala, že je skoro stejně dobrá ve vnímání emocí jako Harry a posadila se s odhodláním do křesla vedle toho Liamova. Cítila, že ho něco tíží. Očividně to bylo něco dostatečně vážného, protože ho to budilo i v noci.

„Nevím, jak ti to vysvětlit a nechci ti tím ublížit, protože tě mám opravdu rád a jsi skvělá a nezasloužíš si tohle."

Liam odložil knihu, kterou do teď četl na stůl a pohled sklopil k zemi.

„Potkal jsi někoho?" řekla dívka náhle, čímž přiměla Liama zvednout k ní pohled plný překvapení.

„Ne tak docela, jen jsem si něco uvědomil, možná něco, co tady bylo...někoho kdo tady byl celou dobu."

Mira ho svou reakcí překvapila ještě víc, když natáhla ruku a stiskla tu jeho ve své.

„Chci, abys věděl, že se nezlobím a zlobit nebudu. Chci, abychom zůstali přátelé, i když odjedu a to, co mezi námi bylo už nebude moci existovat a fungovat," vysvětlila mu svůj přístup k situaci.

„Nechápu, jak můžeš být tak skvělá," vydechl Liam, načež poprvé zvedl pohled k očím své bývalé přítelkyně a kamarádky.

Když o tom mluvil přes mobil s Harrym a Louisem, bylo to něco úplně jiného, ač oni mohli jeho pocitům porozumět možná lépe, před Mirou se nestyděl brečet a ona ho dokázala uklidnit.

„Je to hrozně těžký, víš? Nikdy mě to nenapadlo," zašeptal jí do ramene, ona ho jen objímala, sem tam pohladila po zádech.

„Jen v klidu, dýchej, ano? Jsem tady," opakovala, zatímco její rameno zkrápěly slzy.