Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

24. Kamarád dlouho ztracený

Louis přestal slzám bránit v průchodu, už když jel výtahem dolů. Na recepci vrátil klíč, přičemž dokonce i recepční naznala, že bude lepší se na nic neptat. Vyšel před hotel a ještě jednou vzhlédl k oknům jejich apartmánu. Obloha každým okamžikem ztrácela svou temnou tvář. Barvila se z královsky modré do meruňkové.

Kroky ho vedly městem, jenž pro něj bylo cizí, takže netušil kam. Zastavil až v parku, jehož název mu nic neříkal, posadil se na lavičku a hlavu si složil do dlaní. Nikdy ho nenapadlo, že by dokázal tolik ublížit člověku, kterého miloval víc než sám sebe, ale stalo se a to ho ničilo. Cítil, že tohle je konec. Harry mu nikdy neodpustí...

Takhle se naposledy cítil, když si myslel, že Harryho ztratil, ale vlastně se to dalo úplně srovnávat, protože tentokrát ho nejspíš ztratil taky, sice jiným způsobem, ale tentokrát úplně a jen svou vlastní vinou. Nechal svá ramena otřásat tichými vzlyky, ale nebylo to nad sebou samotným, nýbrž nad Harrym, kterého nejen zradil, ale hlavně zklamal, jak nejvíc to šlo.

Nikdy nikomu dovolím, aby ti ublížil, už ti nikdy nikdo neublíží, Zvonilko moje... Slyšel svá vlastní slova, která před časem věnoval Harrymu. Stále mohl cítit jeho sladký dech na svém krku, slabý úsměv, přes zasychající slzy hrající na jeho růžových rtech. Trhaně se nadechl rukávem džínové bundy otírajíce své oči.

Slunce pomalu vykouklo nad obzor, odhalujíc zatím jen srp své zářivé tváře, když Louis stále s obličejem v dlaních zaslechl nejdřív rychlejší kroky, funění, pak ještě další kroky a něčí hlas.

„Gaat het goed met je? Kan ik u helpen meneer?" zeptal se. Louis vzhlédl k mladíkovi s platinově blond vlasy, světle modrýma očima, navlečenému v mikině o dost větší než by býval potřeboval, který mu byl zvláštně povědomý. Venčil světle hnědého kokršpaněla a ten právě zaujatě očichával jeho nohu.

„Gisele aan het been!" křikl po fence mladík, než se na Louise pořádně podíval. Jeho oči se trochu rozšířily překvapením.

„Louisi? Jsi to ty?" zeptal se anglicky a on až teď pochopil, proč mu přišel povědomý.

„René?" řekl jméno, které nevyslovil za posledních nejméně deset let.

„Takže jsi to ty, co tady děláš?"

Po tváři mladíka se rozlil zářivý úsměv. Neviděli se tak dlouho, že by ho Louis ani byl býval nepoznal. Oni dva spolu chodili do školy, jestli si tenkrát Louis jen něco nenamlouval, René do něj byl možná trochu zakoukaný, ale pak se s rodiči odstěhoval zpět do Francie odkud pocházel a kde se narodil, což znamenalo, že si mohli jen dopisovat přes emaily, ale nakonec jejich přátelství i přes to vybledlo.

„To bych se mohl ptát i já," odpověděl, načež si rychle přešel rukávem po obličeji, aby aspoň trochu skryl, že jen minuty před jejich setkáním brečel a pohladil fenku, které se očividně dost zamlouval.

„Hm, to sice jo, ale já se ptal první," prohrábl si blond vlasy a s úsměvem fence připnul vodítko.

„Nevím, jestli se mi na tohle zrovna teď chce odpovídat, pokud mám být upřímný..." přiznal Louis, přičemž cítil v krku knedlík zadržovaných slz.

„Chápu, no... Hele, nechtělo by se ti třeba někam na kafe nebo tak něco? Když už jsme se tady potkali, můžeme si aspoň trochu popovídat, rád bych slyšel, jak ses měl. Je to hodně dlouho," zeptal se druhý mladík, ale když viděl Louisův překvapený pohled, došlo mu, že takhle brzo asi nebude otevřena žádná kavárna. Trochu se zahanbeně začervenal, přičemž doufal, že to v ranním slabém světle nebude patrné. „Ehm jo, promiň. Nedošlo mi, jak brzo chodím venčit Gisele... Mimochodem se jí dost líbíš, normálně se k cizím takhle nemá."