Mumie mezi tulipány (Larry, AU)

10. Rozsudek hořkého loučení

Poručík vešel do bytu, který poslední dva měsíce sdílel s Mirou a unaveně skopl boty do kouta v předsíni. Byl sice unavený, ale domů se vůbec netěšil, protože věděl, že se bude muset Miry zeptat na Manchester a příliš se bál odpovědi. Nechtěl o ni přijít.

„Ahoj," objevila se s úsměvem ve dveřích. Zrzavé vlasy měla stažené do hustého ohonu a její zelené oči jiskřily.

„Ahoj," vydechl Liam a i on sám okamžitě věděl, že jeho náladu Mira pozná i z toho jediného slova. Její úsměv zmizel. Liam ji znal dostatečně dlouho na to, aby věděl, že umí velice dobře zaznamenat, v jakém rozpoložení se člověk nachází. Lepší v tom byl už snad jen Harry.

„Něco se stalo, že?" zeptala se, ale jen slovo „že" napovídalo, že se jedná o otázku.

„Kdys mi chtěla říct o Manchesteru?" vypadlo z něj hned a Mira sklopila pohled.

„Řekla bych ti to..."

„To není to, na co jsem se ptal," řekl se zamračením a Mira k němu prudce a vzdorovitě vrátila pohled.

„Dozvěděla jsem se to teprve včera!" zvýšila hlas, ale do očí se Liamovi nepodívala. Nevěřil jí, jelikož jestli měl nějakou schopnost, tak to byla schopnost rozpoznat, když mu někdo lže. Tohle byl přesně ten případ.

„Aspoň mi nelži k sakru! Mluvil jsem s Brinem a ten mi řekl, že o tom víš už nejmíň týden! To tě nenapadlo, že bych to možná měl vědět? Že bych možná měl vědět, že se budeš muset stěhovat, protože asi těžko budeš každý všední den jezdit do Manchesteru a zpět? Nenapadlo tě, že bys mi to měla říct, když už ne z důvodů, které jsem právě jmenoval, tak z důvodu, že mi na tobě do hajzlu záleží?" zlomil se mu hlas, ale přiměl se podívat se dívce do očí, které se leskly stejně jako ty Liamovi.

„Chtěla jsem si užít čas, který mi zbývá, než budu muset odjet, naplno a s tebou, bez toho hořkého a smutného nádechu z loučení, které jak teď oba víme, bude nevyhnutelné. Doufala jsem, že spolu strávíme ten čas, aniž bychom museli myslet na to, co bude, protože jsem tady, jsem ještě pořád tady. Oba jsme si pravděpodobně představovali náš příběh jinak, ale scénář byl napsaný a my nemůžeme nic změnit," po tváři se jí svezlo několik horkých slz a Liam se už taky nesnažil ty své zadržet.

„Takže... tohle je sbohem?"

„Ještě ne, ještě máme čas, ale sbohem přijde dřív než jsme si mysleli," smutně si povzdechla, položila dlaň na jeho tvář a palcem setřela slzu stékající po ní, zatímco ji muž objímal.

„Kdy?" zeptal se do ticha, kdy jen jeden druhému poskytovali komfort v objetí, které alespoň vytvářelo iluzi klidného večera a toho, že je všechno v pořádku.

„Příští středu se mám hlásit v Manchesteru," zašeptala, jako by tím mohla zmírnit smutek a bolest ze smyslu oněch slov.

„Slib mi, že si budeme volat a že na mě nezapomeneš..."

„Nikdy nezapomenu, slibuju."

* * *

Louis vystoupil, podíval se na druhou stranu auta, kde vystoupil Harry, ač trochu neohrabaněji, načež si nasadil sluneční brýle, další věc, kterou Louis se svými dioptrickými brýlemi udělat nemohl. Bylo hezky, slunečno, ale i tak tenhle den kazila skutečnost, že k uneseným dětem možná přibude další a tak oba působili příliš střízlivě.

Bytovka připomínající králíkárnu se ani trochu nepodobala domům, ze kterých zmizely druhé dvě děti. U domu stálo několik policejních aut a tak se nebylo čemu divit, že z každého druhého okna vykukovala nejmíň jedna hlava zvědavého souseda. Na rozdíl od ostatních míst činu, tady byla přítomna i sanitka a už tu byly i technici. Jinými slovy oni přijeli poslední.