Mohlo uběhnout deset minut od chvíle, co se rozloučil s Kimberly. Nebo taky hodina. Nehnutě zíral na přední stránku nějakých pracovních listů, které Arthur nechal ležet na stolku v obýváku. Zabývaly se pracovní etikou v oboru, jemu ale žádná z vět nedávala smysl. Prohlížel si jednotlivá písmenka Arthurova rukopisu a přemýšlel, proč některá písmena píše na začátku slov jinak než uprostřed.
Za krkem ho studily mokré vlasy a on se konečně odhodlal obléknout se. Natáhl na sebe černé džíny a první triko, které mu přišlo pod ruku. Ze země sebral zelenou kostkovanou košili a teprve v tu chvíli mu začalo docházet, co vlastně dělá. Ale to už stál v koupelně a do zásuvky vedle zrcadla zapojoval fén.
Nasoukal se do vysokých kožených bot a manšestrové bundy, prohrábl si vlasy a bez ohlédnutí za sebou zamkl. Aniž by se obtěžoval hledat po kapsách cigarety a funkční zapalovač, obešel blok a na zastávce počkal na příjezd dvojky. Děsilo ho, jak snadno ten spoj trefil.
Vlastně ho na té situaci děsilo úplně všechno.
Cesta byla rychlejší než si pamatoval, a když vystupoval na Seneca Street, klepaly se mu ruce. Cigareta mu spíše doutnala mezi prsty, než aby z ní potahoval, proto si pod stříškou ve vchodu do nemocnice zapálil ještě jednu.
Z pachu desinfekce uvnitř haly se mu zatočila hlava a zhoupl žaludek. Vzpomněl si na ty týdny, které strávil v poblouznění na dětském oddělení, měsíce na jipce a probděné noci. Přinutil se k pohybu a nějakým způsobem se mu podařilo na recepci získat číslo Maxova pokoje. Podivoval se, že si ho vůbec zapamatoval.
Od jeho poslední návštěvy před několika lety se nemocnice příliš nezměnila. Kromě levných vánočních girland visících v prosklených dveřích jednotlivých oddělení zaregistroval nové automaty na kávu v postranní chodbě a přetřené zábradlí na schodišti, rozvržení místností však zůstávalo stejné a on lůžkové oddělení našel poměrně snadno.
Hypnotizoval nažloutlé dlaždice pod svýma nohama a uvědomil si, že typický nemocniční zápach už téměř nevnímá. Zastavil se před širokými dveřmi s oranžovou číselnou nálepkou. Nemohl si dovolit nad ničím přemýšlet. Rozhodně ne nad tím, že ho znovu uvidí.
Zaklepal, a aniž by čekal na odpověď, otevřel.
V pokoji bylo šero, žaluzie byly pečlivě zatažené. Napravo od dveří stála široká nemocniční postel s vytaženými postranními zábradlími a lehce zdvihnutou podhlavní částí. Z jedné strany byl pojízdný noční stolek s tácem, na kterém ležel netknutý ovocný jogurt a plastikový hrneček se sladkým čajem. Z druhé si pak všiml stojanu se zavěšenou výživou k nitrožilnímu podání a sady monitorů sledující základní životní funkce.
Dante si popravdě Maxe na první pohled nevšiml. Přikrývku měl přitaženou až ke krku a jeho pobledlý, propadlý obličej se v péřovém polštáři úplně ztrácel.
„Ten jogurt jíst nebudu," ozvalo se sotva slyšitelně.
„Pro mě za mě si jez, co chceš."
Postava se na posteli pohnula a do Dantových očí se upřely dvě vodnaté, šedé.
„No to mě poser."
Nažloutlé, špatně odbarvené vlasy mu visely do čela, a to Danta vyděsilo víc než kanyla zavedená hluboko do krku. Vždycky si dával záležet na tom, aby je měl pečlivě sčesané dozadu.
Max se pokusil nadzvednout na loktech, ale nakonec s bolestným výdechem zůstal ležet. V obličeji byl zsinalý a tváře měl plné pupínků. Dante se odvážil přistoupit k němu blíž.
ČTEŠ
A Piece of Art
Nezařaditelné"Znuděný muzikant amatér hledá spolubydlícího." To Dante Sterling napíše do svého inzerátu, a poté, co po svém obrovském studiovém bytě v samém centru Seattlu provede hned několik neskutečně nezajímavých a odsuzujících zájemců, ho přepadne pocit, že...
