A Piece of Art

DVACÁTÁ DRUHÁ

Pršelo. Zase. Dante, vychovaný velkoměstem se vším všudy, byl na ranní šedivé opary a mrholení zvyklý, i tak ho ale celodenní lijáky dokázaly rozhodit. Protože na neděli měli s Arthurem plány.

Arthur už vyřešil veškeré své problémy týkající se stěhování a konečně mohl spát ve vlastní posteli, měl mnohem více volného času, a jelikož nemohl přijít na Dantův gig v Centralu, protože hned po návratu ze školy usnul, neodolal jeho nabídce udělat si procházku podél pobřeží a zastavit se na Pike Place Market na oběd. Pracovně tomu samozřejmě říkali komentovaná prohlídka.

Ležel na zádech na své posteli s nohama zapřenýma o zeď a na břiše měl položenou svou akustickou kytaru. Trsátko svíral mezi zuby a s přimhouřenýma očima ladil jednotlivé struny.

„Zahraj to ještě jednou."

Naklonil hlavu na stranu. Ve dveřích jeho pokoje stál Arthur v šedivých teplákových kraťasech a své univerzitní mikině. Na nohách měl vysoké žluté ponožky s růžovými obličeji Marilyn Monroe a brýle mu seděly v kudrlinách.

„Je rozladěná," zamumlal přes trsátko v puse a zadrnkal na nejvyšší strunu.

„Ani jsem to nepoznal," rozesmál se rozpačitě Arthur.

Dante se ušklíbl a vyplivl si trsátko do dlaně. „Já jo. A trhá to uši."

Porovnal si kytaru na hrudi, zavřel oči a naposledy soustředně zahrál na všechny struny. Pak přiložil prsty levačky na příslušné pražce a začal drnkat stejnou melodii jako před pár minutami. Přidal k tomu zpěv, ale zněl tak tiše, že Arthur nedokázal rozpoznat, jaká slova zpívá.

„Líbí se mi ta melodie."

„Dave Navarro," zareagoval Dante.

Arthur pokýval hlavou. Na debaty týkající se Dantových oblíbených interpretů a kytaristů byl krátký. „Slíbil jsem Robin, že jí zavolám ohledně Díkůvzdání."

Dante odložil kytaru vedle sebe a posadil se. „Jasně, pozdravuj ji ode mě. A že je u nás vítaná."

„Můžeš dál hrát," mávl rukou ke kytaře.

„Nemáme zdi z papíru," rozesmál se Dante. „Zkusím hrát tiše. Bože, to je divná věta."

A Arthur se smíchem odešel. Dante zkřížil nohy pod sebe, přitáhl si kytaru a dal se do hraní. Zatímco všichni jeho spolužáci ze školy poslouchali nejnovější album Red Hot Chili Peppers, on sahal po starších kouscích a hledal si historii kapely. Brzy zjistil, že téměř každé album vznikalo v úplně jiné sestavě, a že změna se převážně týkala kytaristy. Tak objevil Davea Navarra a později i jeho kapelu Jane's Addiction. Vlastně i na jejich písničkách se naučil hrát na bassu. Líbil se mu hlas Perryho Farrella a s potěšením zjistil, že nejen že mají podobnou barvu hlasu, jeho vokály ani nejsou tak náročné na zpívání, pokud je o oktávu sníží.

I teď tiše broukal slova k songu Jane Says, po pár dalších písních však kapelu vyměnil za Stone Temple Pilots. Pokud by někdy chtěl být zpěvákem a nikoli kytaristou nebo bassákem, rozhodně chtěl mít takové charisma, jaké na pódiu projevoval Scott Weiland. Pamatoval si na den, kdy poprvé viděl záznam jednoho z jejich koncertů.

Seděl na posteli v Maxově pokoji a společně procházeli všemožná videa, která v názvu slibovala rychlokurz k bassovým partům všech písní, které v té době poslouchali do zblbnutí. A když se spustilo video z koncertu Stone Temple Pilots a na pódium vkročil Scott Weiland s červenými vlasy a bez trička a směšným tanečním krokem se přesouval od jedné kamery ke druhé, věděl, že přesně takovou energii by měl úspěšný zpěvák mít.