A Piece of Art

TŘICÁTÁ PÁTÁ

„Co je podle tebe jeden ze zásadních problémů Seattlu? A amerických měst obecně?"

„Cože?" ušklíbl se nechápavě Dante a zastavil se v půli cesty do své ložnice. „To zase děláme nějaký domácí úkoly?"

„Já dělám. Skupinovej projekt."

Arthur se hrbil nad obrazovkou svého laptopu u jídelního stolu a ukusoval zelené jablko. Dante k němu přistoupil a přes rameno mu nahlédl do dokumentu, který měl otevřený. Nakrčil nos.

„Do konce semestru? To je času," mávl rukou.

Arthur si sundal brýle a promnul si oči. „Jsou to asi dva měsíce."

„No vidíš."

„Dante!"

Pobaveně zakroutil hlavou a přetáhl mu kapuci univerzitní mikiny přes hlavu. Ve chvilce Arthurova největšího oslabení mu pak z ruky vyškubl nakousané jablko a zmizel s ním v ložnici.

Postavil se před svůj otevřený šatník a dlouho jen bez hnutí zíral na řadu košil, triček a kalhot. Z nějakého důvodu si dnes chtěl dát obzvlášť záležet na tom, jak vypadá. Nakonec si vybral tmavě zelený rolák, hnědou kostkovanou košili a šedivé zvony. Do zadní kapsy nacpal balíček marihuany a v podlouhlém zrcadle si věnoval ještě jeden pohled, než se vrátil za Arthurem do kuchyně.

Položil před něj na desku stolu ohryzek a rozesmál se, když ho Arthur plácl přes ruku. Pak se tázavě ohlédl.

„Už jdeš?"

„Za chvíli," řekl Dante a vrátil do ledničky mandlové mléko, ze kterého upil. „Co myslíš, černej nebo zelenej lak?"

„Máš víc laků?"

„Jasně, že mám. Klidně si posluž, jsou ve skříňce nad umyvadlem. Vlastně si můžeš půjčit cokoli budeš chtít, kondomy, prstýnky nebo náramky, dokonce mám někde i natáčky. Ne že bys je snad potřeboval."

Arthur jen zakroutil hlavou, a pak zmateně dodal: „Je tohle růženec?"

„Tohle?" vzal mezi prsty dlouhý náhrdelník z červených korálků. „Byl, už není. Neříkej to mojí matce, už několik let ho hledá. Ale myslím, že pojala podezření, křížek jsem jí vrátil zpátky do stolku a na to, aby to udělal ďábel, je moc... zfanatizovaná."

„Pobožná," opravil ho Arthur tiše.

„To je to samý," řekl Dante s nezájmem. „No tak, zelenej nebo černej?"

Zvedl hlavu a zadíval se na něj. „Zelenej. Asi. Podle toho, jakej je to odstín."

Dante cukl obočím a ušklíbl se. „Velmi dobrý postřeh."

„Pozdravuj ode mě," řekl Arthur, když se Dante posadil naproti němu ke stolu a otevřel lahvičku s tmavě zeleným metalickým lakem. Tázavě zvedl hlavu a Arthur se nervózně zasmál. „Ale předpokládám, že takový věci asi řešit nebudete."

„Jenom nerad bych ti bral iluze, ale... ne," odpověděl. „Necháš mi zase odemčeno?"

Arthur pokrčil rameny. „Jasně. Ale když se nevrátíš dřív než odjedu do školy, tak zamykám."

„V kolik pojedeš?"

„Kolem sedmý."

Pokýval hlavou, zatřepal s nalakovanou rukou a cípem ubrousku se zbavil veškeré přebytečné barvy na prstech. „To už budu zpátky."

„Proč vůbec nemáme náhradní klíč u sousedů?"

Dante se k Arthurově překvapení rozesmál. „Jo, no... pár měsíců jsem ho měl u paní Lewisový, ale když jsem u ní jednou začal zvonit v půl čtvrtý ráno, řekněme, že nebyla zrovna nadšená."