A Piece of Art

PADESÁTÁ OSMÁ

Šerým pokojem se rozléhalo tiché šumění, jak kapky deště dopadaly na okenice, ulice a střechy okolních domů. Z vedlejšího pokoje k nim tlumeně pronikaly jazzové tóny vinylové desky, kterou Arthur před pár týdny namátkou vytáhl z regálu v jednom krámku. Žaluzie byly stažené a z rohu temno proráželo světlo staré, zaprášené lampy. Leželi vedle sebe v polštářích a dekách na posteli a Dante měl po dlouhé době pocit, že je na správném místě. Že tam patří a že tam patří i Arthur. A spolu s nimi i dva chladnoucí hrnky s čajem a rozpékané bagetky se zbytky tomatového krému – při jehož přípravě Dante dokázal způsobem, který Arthura i po několika hodinách ohromoval, zacákat je dva i půlku kuchyně. 

„Podáš mi ještě jednu bagetku?"

Dante se natáhl pro pečivo na tác ležící nebezpečně na kraji nočního stolku. Prvně si ukousl, než ji Arthurovi podal. Ten ho dopáleně propíchl pohledem, ale nic neřekl. Otočil na další list svého románu.

„Půlku mi ale necháš."

„Ještě nejsem v půlce," ukázal lžící na misku plnou polévky.

Našpulil rty. „Jenom ti to připomínám."

„Radši kresli, já se o polívku postarám."

Zvedl oči od nejnovějšího ze svých skicáků a vytáhl obočí. „Postaráš? To není moc uklidňující."

„Děláš, jako kdybych tě tu někdy nechal hlady," protočil oči.

„Tak mi dej ještě kousnout."

Podal mu půlku bagetky a přitom se pokusil zahlédnout svůj vznikající portrét. Dante byl však rychlejší a rozevřenou stránku si připlácl k hrudi. Zacukal koutky.

Arthur si povzdechl a sledoval, jak dojídá zbytek jeho pečiva. „Drobíš," konstatoval klidně.

„Tak to budu nejspíš muset spát u tebe."

„Gauč už tě omrzel?"

Dotčeně otevřel pusu, ale nakonec nic neřekl, podal mu další bagetku a vrátil se ke své kresbě. Arthur ho ještě chvíli s pobaveným úšklebkem sledoval, než se sehnul zpátky ke knize.

Původní plán zněl najít v programu nejbližších kin film, který se jim oběma bude líbit, po shlédnutí snad tuctu trailerů však nejen, že nenašli nic, co by chtěli vidět, ale navíc se rozpršelo a oni se jediným pohledem shodli, že zůstanou doma.

Několik desítek minut strávili bezcílným brouzdáním po internetu, vyplňováním hloupých kvízů na BuzzFeedu a hledáním toho jednoho herce, na jehož jméno si Dante nedokázal vzpomenout a kterého nutně potřeboval Arthurovi ukázat, protože s ním kdysi viděl jeden film – ani jeho název si nevybavoval – a ten si rozhodně někdy museli pustit.

Notebook se však vybil, oba odmítali se zvedat a chodit do vedlejší ložnice pro nabíječku, a tak teď Arthur ležel na břiše a prokousával se jednou z knih, kterou našel ležet zapomenutou pod postelí, a Dante kreslil.

Skicáků, polámaných tužek i pastelek a vyschlých propisek měl Dante plné šuple nočního stolku a najít si prázdnou stránku a použitelný kousek tuhy nebylo těžké. Stejně jako nebylo těžké rozmyslet se, co chce vlastně kreslit. Arthur ležel na jeho posteli ve své univerzitní mikině, teplákových kraťasech a vysokých ponožkách s beruškami na jedné a květinami na druhé noze. Na nose mu seděly brýle, vlasy mu trčely do všech stran a Dante nedokázal přijít na nic krásnějšího.

Zprvu se červenal, když pochopil, že pod Dantovýma rukama vzniká jeho podobizna, postupně se však uvolnil a po chvilce už o tom společně vtipkovali.