A Piece of Art

DVACÁTÁ PRVNÍ

Dantovi po celé odpoledne z tváře nemizel úsměv. S Eamesem se rozloučil dlouhým polibkem na stanici jednokolejky; s mrknutím a vzorovaným šátkem v ruce zmizel ve voze, aby mohl odkroutit zbytek svého pracovního dne po obědové pauze. Kterou tak docela nestrávil obědem, nutno dodat.

Vlastně už od svého návratu do bytu měl Dante tak dobrou náladu, že sotva pociťoval bolest zad kvůli klávesám, se kterými se po celý den tahal. V tu chvíli jej mohl znervóznit pouze fakt, že nedokázal přesně říct, jestli se usmívá hlavně kvůli tomu, co se stalo v kabinkách obchodního domu, nebo proto, že se mu těch pár víceméně normálně strávených hodin s Eamesem vlastně líbilo. Tím se ale nechtěl zaobírat. Alespoň ne hned.

Arthur rozhodl, že místo jeho původního konceptu, zachycení Danta Sterlinga jako soustředěného umělce, nechá svého modela, aby si tempo i figury určil sám. Několik dlouhých minut strávili dohady, zda se držet Arthurova prvotního nápadu zaměřit se na Dantův potetovaný hrudník, ovšem poté, co si Dante s bolestivým syknutím strhl bandáž, se naopak přesunuli do Dantova šatníku. Tetování se hojilo dobře, ale kůže byla stále zarudlá a podrážděná a na několika místech stále zůstávaly malé krvavé ranky. Navíc – a toho si Dante nebyl vědom dokud nestál před zrcadlem – Eames mu na krku zanechal drobnou památku. Arthur si toho buď nevšiml, nebo se rozhodl to nechat bez poznámky.

„Myslíš, že za to dostaneš plusový body?" zeptal se Dante, když se teď už v pohodlnějším oblečení posadil ke stolu naproti Arthurovi s čokoládovým jogurtem v ruce.

Chlapec sedící za laptopem zvedl hlavu a posunul si brýle na nose. Pokrčil rameny. „Třeba je ještě někdy použiju."

Dante pobaveně zvedl obočí: „Jako kde?"

„Novinařina zahrnuje i fotografický zpravodajství, ne?" odpověděl Arthur relativně klidným hlasem, tváře se mu však opět lehce barvily do růžova.

„Nevím, jestli se zrovna tyhle fotky ještě řadí do novinařiny, ale budiž, ty to studuješ."

„Aspoň jsem si je udělal sám," zamumlal a pak si Danta tázavě prohlédl. „Můžeš to?"

Ten se ušklíbl a mávl lžičkou. „Jednou za čas zkouším, jestli můžu něco zařadit zpátky do jídelníčku. Tenhle jogurt zatím prochází odborným testováním."

„Testováním tvýho žaludku?"

„Přesně tak," přikývl Dante a vložil si do úst další sousto.

„A jak si ten jogurt vede?"

„Šest ku třem z devíti pokusů. Zbývá desátej, čehož budeš svědkem."

Arthur stáhl obočí k sobě a nejistě naklonil hlavu do strany: „Nevím, jestli chci být... co bylo který číslo?"

„Třikrát mi po něm nic nebylo," přiznal a Arthur nechápavě rozhodil rukama.

„A ty to zkoušíš dál?" zvolal.

Danta jeho reakce rozesmála. „Musíš se na to dívat z tý lepší stránky – třeba mi bude zase dobře. A šest ku čtyřem pro něco tak dobrýho jako je čokoládovej jogurt bych možná i byl ochotnej riskovat."

„Jsi magor."

Arthur měl svým způsobem pravdu. Protože čokoládový jogurt neprošel desátým testem, a když se Dante se stále průsvitně bílou barvou v obličeji vrátil už počtvrté za ten večer do obýváku, Arthur už se nesmál, jako při jeho prvních dvou sprintech do koupelny. Dokonce si odpustil i poznámku, že mu to přeci říkal.

Dante sebou s mručením plácl obličejem do polštářů na pohovce a frustrovaně si vjel prsty do vlasů. „Až zase budu chtít něco testovat, připomeň mi tenhle večer, dobře?"