A Piece of Art

DVACÁTÁ

Dante měl pocit, jako by se mu snad Lennon s každou ranní směnou za něco mstila. A něco mu napovídalo, že by to ještě pořád mohlo být za to, jak ji přemluvil, aby jej seznámila s Maisie. Ale člověk si nikdy nemohl být jistý.

Ve čtvrtek ráno tedy vstal společně s Arthurem a bleskurychle mu ve Starbucks udělal kávu na cestu. Vlastně ještě nebylo otevřeno, když společně seděli na barových stoličkách u pultu a ujídali muffiny. Lennon k nim občas něco kousavého prohodila a Dante měl sto chutí jí dupnout na čerstvě potetovaný nárt levé nohy, aby už konečně dala pokoj a přestala Arthurovi naznačovat, že se mu ve skutečnosti tak trochu líbí. Naštěstí však Arthur vypadal po včerejším večeru stráveném sestavováním nového nábytku dost unaveně a svět kolem sebe vnímal jen napůl.

Zároveň se jim během montování podařilo udělat další část interview a Arthur v půl jedné ráno prohlásil, že to by snad mohlo stačit. Na dnešní večer si domluvili fotografování – na to se Dante z důvodu, který se mu opravdu nechtělo přiznávat, až podezřele hodně těšil – a právě to bylo předmětem Lennoniných poznámek.

Přestože by ráno přísahal, že usne vestoje, směna v kavárně ho poměrně rychle probrala a on měl po několika hodinách strávených obsluhováním nevrlých, do práce mířících zaměstnanců chuť vypadnout a stát se zase na pár chvil muzikantem. Protože jakkoli neuvěřitelně to znělo, hudba vždycky dokázala lidem vytvořit na tvářích mnohem širší a upřímnější úsměv než ranní káva s vlastním jménem doplněným srdíčkem na kelímku.

Odmítl tedy Lennonino pozvání na oběd na Pike Place Market a zamířil domů pro své elektrické klávesy. Zabalil je do zaprášeného černého pouzdra, přibalil si kovový podstavec a s tím vším na zádech se vydal do města.

Původně doufal, že by mohl dojet až na Pioneer Square, ovšem jakmile došel do Westlake Center, po čele mu stékaly krůpěje potu a neskutečně ho bolela záda, a i když věděl, že v metru by si odpočinul, neměl sílu jet dál než bylo nutné. Ačkoli bylo prostředí Pioneer Square díky starým cihlovým domům, zeleným stromům a parku s totemem autentičtější, ve Westlake se v jakoukoli denní i noční hodinu pohybovaly davy lidí. A nikdy neuškodilo si domů kromě dobré nálady odnést i pár babek.

Vyjel po eskalátorech do druhého patra obchodního centra, uprostřed prostranství mezi obchody si sestavil stojan na klávesy, vyhlédl si nejmileji působící prodavačku a vyprosil si u ní možnost zapojit svůj nástroj do zásuvky v jejím obchodě.

„Tak tady hraješ."

Dante právě upíjel limonádu, kterou si po bezmála hodině a půl hraní rozhodně zasloužil, seděl na podlaze a procházel svůj soubor s notami, aby se rozhodl, čím pokračovat.

Nad ním se tyčil vysoký mladík s fialovou kšiltovkou nasazenou kšiltem dozadu, v roztrhaných a až mučivě úzkých černých džínách, a té samé mikině, kterou si Dante před více než týdnem vzal z nouze na pár minut na sebe.

„Eamesi," dostal ze sebe, když zapojením veškeré síly zabránil hrozbě udušení se na citronové limonádě v kelímku. Vyhrabal se na nohy a zatímco se urovnáváním not snažil získat čas na promyšlení, jak chce tuhle konverzaci pokračovat, vzpomněl si na zprávu, která mu před několika dny od Eamese přišla.

„Neodpovídal jsi mi, skoro jsem přestával věřit, že existuješ," rozesmál se Eames.

„Měl jsem toho hodně," vyslovil svou typickou výmluvu Dante. Vlastně bylo s podivem, že si ji dokázal vybavit a sestavit do slov. Eames ho minimálně překvapil a čím déle na něj koukal, tím více ho přepadalo nutkání políbit jej. Instinktivně se rozhlédl kolem sebe, ale sám nedokázal určit, jestli jen hledá známé tváře, kvůli kterým by to neměl dělat, nebo jestli se snaží najít veřejné záchody, kam by se spolu mohli odebrat.