A Piece of Art

PADESÁTÁ DEVÁTÁ

Vždycky věděl, že hudba bude jeho život.

Vždycky věděl, že už nebude pociťovat tíhu kytary, až s ní na zádech pojede přes půl města, vždycky věděl, že ruce bude mít mozolnaté a kůži na bříškách prstů ztvrdlou. Že bude hrát a poslouchat, dokud neohluchne, a nejspíš i dlouho potom. Vždycky věděl, že jeho srdce bude bít do rytmu jeho hraní, že se bude probouzet s melodií v hlavě a s jinou zase usínat. Že bude noci trávit na pódiích a dny ve zkušebnách.

Vždycky věděl, že jen máločemu a málokomu se oddá tak, jako hudbě.

Snad ještě dřív, než přišla jeho první kapela, v hlavě snil o svém prvním albu. O hromadě cédéček za výlohou obchodů a o svém singlu vyhrávajícím z reproduktorů, o abstraktním obrázku na obalu s jeho roztaženým podpisem a o zvláštně barevných plakátech se svým obličejem. O samolepkách a malůvkách na svých kytarách a o vysokých kožených botách, ve kterých by skákal po stagei. O úsměvu na své tváři a o tom nekonečném hřejivém pocitu absolutního naplnění a štěstí.

A náhle stál uprostřed drobného nahrávacího studia vystlaného tlejícími černými bloky molitanu, zakopával o kabely mikrofonů a nic z toho se nezdálo reálné. Nestál vedle něj Max, jak si vždycky představoval, na popruhu měl přichycenou bassovou kytaru, kterou v Lizards ovládal Isaac, a Reece ho donutila v jedné z písniček přispět druhým vokálem; přesto se v tu chvíli nedokázal zbavit pocitu, že to tak celou dobu mělo být. Že to bylo správné a že to všechno konečně dávalo smysl.

„Můžu to sólo nahrát zvlášť?" obrátil se Lance na Jacka, producenta sedícího za hradbou počítačů a nahrávacích zařízení za sklem.

Jack kývl a Dante, Reece i Richie se protáhli mezi bicími, stojany a kabely ke dveřím na chodbu.

Jeho studio měli zamluvené od šesti hodin odpoledne – Dante s potěšením zjistil, že Jacka zná z doby strávené v soutěži Sound Off (s o něco menším nadšením přijal jeho pozvánku na zahajovací večer letošního ročníku) – a téměř tři hodiny jim zabralo jen sestavení Richieho setu bicích, nastavené všech mikrofonů a nahrání několika zvukových zkoušek.

Podle hodin se zlomenou vteřinovou ručičkou, které visely nad nefunkčním automatem na vodu, bylo půl deváté, kruhy pod jejich očima však naznačovaly něco docela jiného.

Dante se posadil na kraj červeného gauče z popraskané koženky a Reece mu do klína položila své dlouhé nohy v černých vzorovaných silonkách. Do studia dorazila hned po opakované zkoušce z histologie, přes červené krajkové šaty měla přetaženou Richieho černou mikinu a lesklé lodičky vyměnila za Lancovy okopané bílé tenisky.

„Ten koberec je děsně nechutnej," prohlásila, když se Richie posadil na šedivý prošlapaný koberec z umělohmotných vláken.

Ušklíbl se na ni. „Víš, možná sis toho nevšimla, ale na tý jediný pohovce, co tady je, je rozvalená nějaká koza."

Protočila oči a ukázala mu prostředníček.

Ti dva se znali ještě ze střední a Dantovi vždycky připomínali sourozence. Člověk se v jejich přítomnosti cítil uvolněně a smál se jejich slovním přestřelkám, zároveň si však bolestně uvědomoval, že s žádným z nich nebude mít bližší vztah, než mají oni mezi sebou, a že žádnému vtipu se nebudou smát víc než tomu vlastnímu.

„A co tenhle?" ptala se Reece a ukazovala Richiemu obrazovku svého mobilu.

Richie letmo vzhlédl a ušklíbl se. „Reece, vážně? Gay."

Nechápavě ohrnula ret, než Richiemu ukázala další fotku. „Tak ten."

„Gay. A jestli ne, tak to musí bejt hroznej dement."