A Piece of Art

ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Danta by nikdy nenapadlo, že bude milovat rána. Ospalé, stydlivé úsměvy a nakřáplý hlas, bosá chodidla na studených parketách. Nasládlou vůni čaje a mlhu, která se snažila prodrat okenicemi do pokoje. 

Probouzel se brzy a ještě zpola pod dekou bral do ruky kytaru a tiše drnkal všelijaké melodie, které si pamatoval – znělky z reklam i dětských pořadů, rádiové hity i vlastní motivy. Pod okny projížděla auta a on jako doprovod k ozvěně podpatků za dveřmi na chodbě přehrával pochody, které se musel jako malý učit na klavír zpaměti. Často nezaznamenával Arthurův příchod, dokud před něj nepostavil kouřící hrnek.

Arthurovo zkouškové se blížilo do poloviny, a pokud zrovna Danta nečekala ranní směna ve Starbucks, snídali spolu a sdělovali si své plány. Oblíbeným chodem se staly vaječné omelety; Arthur už se ani neptal, jestli je má rolovat, a přihlížet tomu, jak se Dante hrbí v tureckém sedu na koberci nad štosem notových papírů a nechává na nich mastné šmouhy, už pro něj bylo vlastně standardní částí dne. Občas si přisedal naproti němu s otevřeným laptopem a s hrnkem kávy v ruce kontroloval poštu a sestavoval si to-do listy.

Byla to krásná a pomalá rána a Dante nedokázal přijít na lepší způsob, jak zahájit den.

Většinou pohybující se rafičku na hodinách nevnímal, plynutí času pro něj nikdy nemělo zvláštní význam. Vstával, kdy se mu zachtělo, chodil spát, když na něj opravdu padala únava. Zvlášť během lednových dnů plných oslav byl navyklý fungovat na minimu spánku a prožívat každou minutu naplno.

Tentokrát však bylo něco jinak. Nemohl a ani se nesnažil popřít, že v posledním týdnu jeho srdce buší rychleji. Arthur trávil celé dny za počítačem a on věděl, že ráno je jeho jediná šance si ukrást jeho plnou pozornost alespoň na chvilku pro sebe. Slunce jim skrze žaluzie svítilo do očí a oni spolu mluvili o hloupostech a smáli se, když Arthur bezmyšlenkovitě začal zpívat slova k jedné melodii z reklamy, kterou zrovna Dante dokola hrál, zatímco dál zaujatě zíral do mailové schránky.

Několik dní strávil stříháním krátkých reportáží, které natáčel s lidmi na ulici. Dante ho párkrát doprovázel, pomáhal mu nosit trojnožku a vybírat ideální místa. Pak se většinou postavil na protější roh, rozevřel své kytarové pouzdro a drnkal známé písně Johnnyho Cashe a Beatles. Koutkem oka sledoval, jak si Arthur počíná s natáčením a dotazování se lidí, a někdy přemlouval své posluchače, aby mu s projektem pomohli. Jakmile se sešeřilo nebo Arthurovi došlo místo na kartě, vyrazili do nejbližšího bistra na večeři – v bezpečí boxu a s talířem jídla před sebou z Arthura viditelně opadala celý den skrývaná nervozita a Dante mu nikdy nezapomněl říct, že se mu dařilo a že je na něj pyšný.

Arthur na oplátku navštěvoval Danta v kavárně. Odpoledne sbalil své materiály, přesunul se na své obvyklé místo na kraji baru a do konce Dantovy směny se učil. Přes den tak spolu příliš nemluvili – Dante respektoval Arthurův klid, přesto se mu do tváře okamžitě hrnul úsměv, kdykoli o sebe minuli pohledem. A Arthur ho k jeho radosti vracel.

Večery trávili společně na pohovce s krabičkami dovezeného jídla sledováním nejnovějších přírůstků na Netflixu, často se však po pár minutách jejich pozornost stočila jinam a oni si dlouho do noci povídali. O zážitcích z dětství, oblíbených filmech i školních trapasech.

A Dante se těch chvil, kdy se dělili o deku, nemohl nabažit.

I za cenu toho, že se k nim občas připojovala Arthurova rodina.

Arthurova matka potřebovala být neustále v obraze, co se zkoušek týkalo – zda Arthur myslí i na sebe, jak říkala, zda to všechno není příliš náročné a jak se daří jeho přátelům z ročníku. A když toho jednoho večera bylo na Arthura moc, přepnul kameru na svém mobilu a zabral nic netušícího Danta, který celou dobu seděl na opačném konci pohovky – pod dekou se dotýkali chodidly, jak si navykli – a se sluchátky na hlavě zkoušel nějaká sóla na elektrickou kytaru. Poklepal mu nohou na nárt a široce se usmál, když Dante zvedl hlavu. Sluchátka si napůl stáhl a kývl na něj, aby zopakoval otázku.