PADESÁTÁ PÁTÁ

715 66 178
                                    

Ozvěna potlesku mu hučela v hlavě jako obrovské vosí hnízdo. V krku téměř bolestivě cítil svůj zběsilý tep, třásly se mu ruce a nohy měl jako z želé. Z ostrých modrých a bílých reflektorů ho pálily oči a cítil, jak mu hoří čelo i tváře. Nepřítomně kývl na jednu z organizátorek, doktorku v oboru digitálních médií, která ho gestem navedla ke dveřím pod vyvýšeným pódiem. Později ho napadlo, jestli se po svém výstupu neměl uklonit – obklopen potleskem a čelící stovkám tvářím si připadal s textem promítaným na svou bílou košili nepatřičně –, ale v tu chvíli se soustředil jen na to, aby ramenem nevrazil do futer, až bude odcházet. Kdyby ho po vstupu do technické místnosti auditoria Ellen nevtáhla do pevného objetí, pravděpodobně by se mu podlomila kolena a on by se sesypal na prošlapaný koberec z modrých umělohmotných vláken.

„Byl jsi skvělej!" houkla mu do ucha a on omámeně přikývl. „Zapomněl jsi zmínit některý projekty, kterýma jsme se inspirovali, ale to je jedno."

„Popravdě si vůbec nepamatuju, co jsem tam celou tu dobu dělal," odpověděl přiškrceně a pokusil se o rozpačitý úsměv.

Ellen se konečně odtáhla a porovnala mu límeček. Oči zvýrazněné hnědou tužkou a jemnými růžovými stíny jí jasně zářily a on si vzpomněl, že jí chtěl pochválit červené pouzdrové šaty. Nebo aspoň účes. Někdo ho však zezadu se slovy: „Dobrá práce, DeLuco," poplácal po zádech a všechny jeho myšlenky se stočily k té jediné potřebě. Vyjít na vzduch. Zhluboka se nadechnout a pak sebou plácnout do sněhu v jednom ze záhonů před budovou. Za každou cenu se ujistit, že už nikdy nebude muset jít mezi lidi, natož pak jít před ně a něco jim povídat. Zahrabat se mezi zmrzlé cibulky květin a třeba i umrznout k smrti.

Podívala se na něj, jako by chtěla něco říct, on však bez širšího kontextu zamumlal, že jeho rodina přiletěla až z Oregonu, a pak rychlým krokem prošel mezi hloučky dalších prezentujících studentů i profesorů. Vpadl na studenou dlážděnou chodbu, bez povšimnutí proběhl kolem páru líbajícího se na jedné ze sedaček, a seběhl kamenné schodiště, div se nepřerazil. Nezastavil se, dokud se za ním nezabouchly těžké dvoukřídlé dveře fakulty.

Se skloněnou hlavou minul pár lidí, kteří se shlukli kolem odpadkového koše a do hnědého sněhu odklepávali popílky ze svých cigaret, a snažil se ignorovat jejich pohledy, když si pažemi pevně objal tělo. Obešel výklenek v kamenné zdi a vyčerpaně se vyhrabal na opěradlo zasněžené lavičky.

S pečlivostí prvňáčka se soustředil na každý nádech a výdech, jak jen to pod mrazem protkanou černou oblohou šlo, a nenapadlo ho, že se celý třese právě kvůli počasí, nikoli kvůli tomu, co se před pár minutami odehrálo v auditoriu. Tiše naslouchal konverzaci kuřáků a jakmile zaslechl prásknutí dveří, schoval hlavu mezi lokty. Těžce vydechl a jestli čekal na slzy nebo sevřené hrdlo...

Někde v hloubi víru myšlenek se mu podařilo uchopit tu, která říkala, že to vlastně nešlo tak špatně.

Vůbec nic nešlo špatně.

Rozhodně ne tak, jak si představoval, když ve vozu metra pevně svíral ulepenou vertikální tyč mezi řadami sedaček. Když hypnotizoval barevné tkaničky Dantových polobotek a tepalo mu ve spáncích.

Dokonce i to, jak si polykal jazyk a třel ruce o sebe, když odpoledne seděl s Robin na Occidental Square, se mu zdálo jako něco hloupého. Na míle vzdáleného pravým emocím.

Bylo pro něj zvláštní procházet se po nábřeží a mluvit o kosatkách a mrožích. Míjet výlohy antikvariátů, krámků a butiků, aniž by jedinkrát zastavili, aby se podívali dovnitř. Jestli konečně nezlevnili ten perský koberec se zeleným vzorem, jestli ještě mají ten glazurovaný květináč. Kolik stojí ta pozlacená soška vzadu a jestli by neměli ještě jeden svícen do páru. Kráčeli skrze Pike Place Market a tentokrát to měl být Arthur, kdo byl tlumočníkem a průvodcem. Kdo o městě něco věděl, kdo ho znal. Kdo v něm žil.

A Piece of ArtTempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang