ČTYŘICÁTÁ OSMÁ

864 77 151
                                    

Dante, bosý, bez trička a s šátkem ve vlasech, tančil v obýváku na hit od Joy Division, na okenice se lepily chomáče sněhu a všechno se zdálo jako ve snu. Od svého návratu z obchodu, kde podle plánu vyzvedl šampaňské, vodku a basu ciderů, si nemohl přestat broukat a jeho náladu nedokázalo zkazit ani to, že se mu nepodařilo Arthura přinutit, aby se přidal. Místo toho se schovával za obrazovkou svého počítače, každou chvíli jej však koutkem oka sledoval a úsměv na jeho tváři Dantovi stačil.

A nejen jako náhrada za to, že s ním netančil. Když Arthur volal se svou rodinou, stačil k tomu, aby se k němu na chvíli přidal a nechal ladění své akustické kytary, a vybavoval si ho i v noci, když ležel pod dekou na pohovce, neschopný usnout zíral do stropu a ze všeho nejvíc se snažil nemyslet na to, že Max při pohledu nad sebe vidí jeho lapač snů.

Arthurovy krásné úsměvy a smích ho provázely už třetím večerem a neomrzely ho. Vlastně pochyboval o tom, že by ho vůbec kdy měly omrzet.

„Co tyhle?" zvolal Arthur, aby překřičel Call Me od Blondie a Dante k němu přitančil. Položil mu zezadu dlaně na ramena a do rytmu písně s nimi zacukal sem a tam. Arthur se po něm se smíchem naslepo ohnal, ale netrefil se.

„Hm?" konečně věnoval pozornost webové stránce zářící na jeho obrazovce. „Ne."

„Co? Proč ne?" nechápal Arthur. Už hodinu procházel nabídku bot od Doc Martens, které mu Dante doporučil, když po něm chtěl radu ohledně koupě formálních polobotek ke zkouškám a na stáže v médiích. Jenže Dante zatím s žádnými, které si Arthur vybral, nebyl spokojený.

Odfrkl si. „Nemají žlutou niť kolem podrážky. To si taky můžeš koupit jakýkoli jiný boty."

Arthur protočil oči, zavřel kartu s neschváleným modelem a rozklikl další. „Tak tyhle."

Dante se natáhl na stůl pro Arthurův hrnek čaje. Pořádně se napil a pak zabručel: „Ne. Nemají cedulku."

„Skoro žádný kotníkový boty nemají cedulku, Dante."

„Moje mají," sdělil suše. „Další."

„Fajn," zamumlal Arthur a ladně mu hrnek vytrhl dřív, než stihl dopít jeho obsah. Sám se napil a věnoval Dantovi úšklebek. „Tyhle jsou poslední, pak to zavírám. A ne, nemají cedulku. Ale," zvýšil hlas a ukázal na zvětšenou fotografii černých kožených bot, „zvnitřku jsou žlutý a je to vidět tady na těch spárách. Líbí se ti?"

Dante se zahleděl do jeho očí plných očekávání. „Tobě se líbí," řekl.

„Jo. A tobě?"

„Když se ti líbí, tak se mě nemusíš ptát."

Arthur zamrkal. „A proto jsi mi deset minut vykládal o tom, proč se ti líbí který tvoje boty a jak tě naštvalo, že se jeden novej model jmenuje Dante Brando a jsou to ty nejhnusnější martensky, který jsi kdy viděl?"

„Líbí se mi. Hodně se mi líbí. A myslím, že se k tobě hodí."

„Dobře," usmál se, zaklapnul počítač a společně se štosem papírů do školy jej odnesl do své ložnice. V bytě bylo horko a i on na sobě měl jen černé teplákové kraťasy a triko s potiskem obrazu American Gothic, jehož lemem čistil sklíčka svých brýlí, když se vracel.

„Myslím, že žlutá je tvoje barva," řekl mu Dante. „Ne esteticky, esteticky se žlutá nehodí skoro k nikomu. Ale spirituálně. Jako aura."

Arthur se skromně usmál, brýle odložil na konferenční stolek a nechal Danta udělat otočku pod svou paží. Pokojem se rozezněl hlas Kelly Marie zpívající o tom, že má pocit, že je zamilovaná. „To se ti zdá. Řekl bych, že je to spíš tvoje barva. I když ty máš těch barev víc."

A Piece of ArtWhere stories live. Discover now