Z práce se Dante vracel rozmrzelý. Mezi zuby uchopil papírový sáček s muffiny a na levé dlani vybalancoval kartonový držák s dvěma kelímky, aby si mohl otevřít dveře do budovy. Schody do patra bral po dvou a ani se nesnažil být tiše, když za sebou zabouchl dveře a s hlasitým klením skopl boty na hromadu u stěny.
Jestli si totiž doteď myslel, že jsou směny ve Starbucks peklo, trávit několik dlouhých hodin nasloucháním podrážděným zákazníkům a neustálým usmíváním s vědomím, že Lennon ho z druhé strany pultu propichuje pohledem, aniž by k němu jedinkrát prohodila byť jen slovíčko, bylo na úplně jiné hranici neúnosnosti.
Nesnažil se předstírat, že se nic nestalo, považoval ale za slušnost a základ snesitelného pracovního dne ji pozdravit. Na to nezareagovala. Vlastně poměrně úspěšně předstírala, že vůbec neví o jeho existenci. Kasou s drobáky třískala o něco víc než obvykle, a když odešel na cigaretovou pauzu ven před podnik, zůstala v šatně.
Pokusil se ji oslovit po skončení směny, když si svlékali zástěry a ona si u zrcadla přetírala rty černou rtěnkou, ale bez jakékoli verbální či neverbální reakce zastrčila rtěnku zpátky do kabelky, otočila se na patě a práskla za sebou dveřmi.
Chtěl ji jen pozvat ven na oběd, aby se jí mohl omluvit. Ano, zatímco seděl u opuštěného stolku v klubu poté, co mu všichni zmizeli na tanečním parketě nebo u baru, promyslel si, co by měl udělat, pokud chtěl mít alespoň naději, že se zase mohou udobřit. Nebyl naivní, počítal s tím, že to může trvat ještě několik týdnů, než spolu zase budou moct normálně mluvit, ale přesto to bolelo. Přestože už v životě nechal jít spoustu lidí, na Lennonin odchod připraven nebyl.
Svalil se na pohovku, pod hlavu si zmuchlal svou oblíbenou pruhovanou deku, ze sáčku vytáhl jeden borůvkový muffin a natáhl se ke stolu pro svou bezlepkovou kávu. A zrovna když přemýšlel, že by si mohl něco pustit na Netflixu, došlo mu, že něco nehraje. Vyšvihl se do sedu tak prudce, že mu kousek sladkého pečiva zaskočil v krku a on ho musel zapít skoro půlkou své kávy, aby se neudusil. Pak se zvedl a přešel do kuchyně.
Na stole stál hrnek plný studené kávy, který ráno udělal Arthurovi, než odešel do práce. Pod ním ležel přeložený papír vytržený z Robinina zápisníku.
Byl to její poslední den v Seattlu a oni byli domluveni, že ji dopoledne s Arthurem doprovodí na letiště. Ještě včera totiž byl Dante ochoten nepřijít do práce, z toho ovšem po hádce s Lennon muselo sejít. Proto se s Robin toho rána v tichosti nasnídal, nakreslil jí mapu, kudy se dostat na metro, aby se neztratila, a ukázal jí, kde mají aspiriny. Otevřená plastová butylka stále ležela na kuchyňské lince. Loučila se s ním jen v pyžamu pusou na tvář a on se cítil špatně. Nemohl si zkrátka pomoct.
Z klubu se vraceli těsně nad ránem. Poté, co jej Arthur nechal sedět na stoličce, dlouho přemýšlel o tom, co se stalo. Byl připravený kudrnatého chlapce ujistit, že o nic nešlo a že na to mohou zapomenout. Jenže když se konečně odhodlal jít ho hledat a zkusit si s ním promluvit, našel ho na baru v objetí s Robin a Dahlií. Všichni tři byli opilí a jeho napadlo, že si na to možná Arthur dalšího dne ani nevzpomene.
Pomohl Avery dovést Dahlii bezpečně do jejich bytu, a pak sám nasedl se sourozenci DeLuca do metra. Ukázalo se, že Robin tolik upito nemá, občas škytla a stále se s ním snažila komunikovat ve znakové řeči, a on jí ráno musel poděkovat. Protože bez ní by se mu pravděpodobně Arthura vůbec nepodařilo dostat domů. Pletly se mu nohy, v metru usnul a z Westlake Center ho do bytu v podstatě dotáhli.
„Arthur nepije, opil se jenom na svým maturitním plese. A po maturitě," napsala Robin ráno do zápisníku.
„Tak nepije nebo se spíš čas od času opije?" zeptal se se smíchem Dante.
YOU ARE READING
A Piece of Art
Random"Znuděný muzikant amatér hledá spolubydlícího." To Dante Sterling napíše do svého inzerátu, a poté, co po svém obrovském studiovém bytě v samém centru Seattlu provede hned několik neskutečně nezajímavých a odsuzujících zájemců, ho přepadne pocit, že...
