A Piece of Art

PÁTÁ

Dante stál ve voze metra, v uších sluchátka, vedle sebe pouzdro s kytarou. Nepřítomně zíral na obrazovku znázorňující trasu a zastávky metra, prsty levé ruky zastrčené v kapse bundy si opakoval akordy a ať se snažil sebevíc, od té chvíle, co seděl s Lennon na nábřeží, nedokázal z hlavy dostat to, co mu řekla.

Kdyby se k němu Arthur opravdu nastěhoval, bylo by to špatně? Řekl mu přece, že není gay. A nebylo to tak, že by snad Dante sahal na zakázané ovoce. V některých ohledech o něm Lennon měla zkreslené představy.

Písničku od The Presidents Of The United States Of America přerušila vibrace doprovozená cinknutím. Dante vytáhl mobil z kapsy, odemkl ho přiložením prstu a pozvedl koutek. Na Lennonino pobídnutí opravdu napsal Maisie, jak se má. Neomlouval se za to, že se jí neozval, to nebyl jeho styl. Krom toho, kdyby o něj Maisie opravdu měla zájem, mohla požádat o jeho číslo Lennon. Nebylo přeci vždycky úlohou chlapce ozvat se dívce a pozvat ji na rande. Maisie odpověděla, že má příští pondělí volno a mohli by se někde sejít na snídani. Brunch rozhodně nebyla Dantova představa ideální schůzky, ale pokrčil rameny a souhlasil.

Co ho však potěšilo víc, byla blikající odpověď v jiném konverzačním vlákně. Arthur DeLuca mu psal, že jelikož chce co nejvíc zapadnout, asi už ten deštník potřebovat nebude. Nicméně v další větě se ptal, jestli bude Dante v sobotu odpoledne doma. A Dante naprosto automaticky vyťukal kladnou odpověď, přestože si uvědomoval, že měl mít směnu ve Starbucks.

Metro zastavilo na stanici Pioneer Square, Dante vystoupil se sklopenou hlavou. Rezavé vlasy mu ve spletencích spadaly do obličeje. Na sobě měl růžové tričko s nápisem School Kills Artists a ošuntělou koženou bundu s širokými špičatými klopami. Pod postelí našel šedivé vypasované džíny připomínající zvony, které už pár týdnů postrádal, a z botníku vytáhnul žluté martensky.

„Nazdar, Dunhame," podal bezdomovci cigaretu, sám si pak jednu zapálil.

Páteční večery měl Central vyhrazené pro gigy Danta Sterlinga a bar podle toho taky vypadal. Ve Státech rozhodně nebyl nijak známou postavou, v Seattlu o něm však slyšel každý, i když jej možná nepoznali na ulici. Věděl ale, že to mělo teprve přijít.

Central byl nejstarším podnikem v Seattlu, jak hlásal nápis ve výkladních oknech obložených tmavě zeleným dřevem. Viselo tam několik plakátů, neonový nápis Who am I, is this me? a pozvánka na Happy Hour. Více lidí však stejně zavítalo spíše do německé hospody vedle nebo do bistra s čínskými nudlemi.

Barmanka na Danta kývla, hosti sedící na dřevěných židlích u baru i u stolečků ho přivítali potleskem a pískotem. Věnoval jim úsměv a z něčí ruky přijal nabízenou lahev piva. Prošel kolem stěny plné starých barevných plakátů zvoucích na třicet let staré koncerty a poličky se svící věnované zemřelým muzikantům ze Seattlu. Dante tajně doufal, že jednou bude vedle fotky Jimiho Hendrixe viset i ta jeho.

Vzadu místnosti byla na drobném pódiu připravená polorozpadlá dřevěná stolička a mikrofon na těžké kovové tyči. Dante shodil kytaru ze zad, opřel ji o zašedlou zeď a zapojil do starého zesilovače, který na pódiu standardně stál. Sundal si koženou bundu, prohrábl si vlasy a s Gibsonem přes rameno se posadil. Sešteloval si mikrofon a poklepal do něj prstem.

„Nazdar, tak co byste dneska chtěli slyšet?" upil z lahve s pivem a na rty se mu zkroutily do širokého úsměvu, když se znovu ozval potlesk – několik mladíků, dívek i starších fanoušků se postavilo těsně pod podium a začali na něj pokřikovat svá přání.

Jeho repertoár nebyl nikterak široký. Psaní vlastních textů mu stále občas dělalo potíže, a tak kromě svých zhruba šesti vypilovaných písní hrál hlavně covery svých oblíbených kytaristů. Ze všeho nejjednodušší pro něj bylo hrát Jimiho Hendrixe; zřejmě i proto měl poměrně širokou základnu fanoušků mezi starší generací. Zpěv nebyl příliš náročný na jeho nevytrénované hlasivky, liboval si v kytarových sólech a hraní jej přivádělo do stavu mnohem lepšího než občasná ubalená tráva.