A Piece of Art

SEDMÁ

„Ať už máš vymyšleno cokoli, vím, proč jsi včera nepřišel do práce. A ještě jsem se nerozhodla, jestli tě budu krýt nebo ne."

Dante ani nestihl za sebou zavřít dveře a Lennon už jej zpoza pultu propichovala pohledem. Měla na sobě volné bílé tílko s výstřihem, který odhaloval její černou braletku a vlasy měla stažené do copu.

„Fakt milý, Lennie," zamumlal a raději zmizel v šatně.

Ze skříňky vyndal svou zelenou zástěru a lihový fix, o který nechtěl přijít, dopnul si alespoň dva další knoflíčky volné hnědé košile, aby svou kolegyni nerozčílil ještě porušováním pracovního dresscodu a do zadní kapsy kalhot si schoval mobil.

„Jen jsem plnil svou povinnost nálezce a předal zapomenutý deštník," zapředl jí do ucha, ona se napjala a pak mu vrazila pohlavek.

„Lekla jsem se!" vykřikla. „A to nalhávej sobě."

Protočil očima a vyhoupnul se na pracovní desku z nějaké podivné napodobeniny dřeva. Houpal nohama ve vzduchu a nezavázané žluté tkaničky sebou házely sem a tam. Lennon jej zamračeně pozorovala.

„Žárlíš."

„Co?" zvolala, vykulila nevěřícně oči a pro efekt si ještě přiložila dlaň k hrudi. „Ne."

Dante se smíchem zakroutil hlavou. „Nechápu, o co ti jde. Je dost možný, že bude Arthur můj spolubydlící po zbytek vysoký. Což je ještě... nevím, jak dlouho je člověk na vysoký. Ale pár let určitě! Takže je jasný, že ho k sobě nebudu brát, aniž bych ho líp poznal!"

„Flirtuješ s ním?" přimhouřila oči Lennon.

„Ne!" vyhrkl.

Ještě chvíli si ho měřila pohledem, než mlaskla a otočila se na patě, aby se mohla věnovat skupince školaček, které si zřejmě přišly pro karamelové frappuccino, které bylo zrovna v akční nabídce. Dante seskočil z pultu, vystavěl před sebe řadu pěti plastikových kelímků a postupně si od každé z nich vyžádal jméno. Kupodivu se mu podařilo žádné z nich nezkomolit, dokonce všem ještě přikreslil motýla.

„Já jen... znám tě, dobře?" zašeptala, když každé z dívek nechávala samostatně tisknout účtenku. „A mám o toho kluka strach."

Dante povytáhl obočí: „Že mu ublížím?"

„Dante, oba dva víme, jak si s lidma umíš hrát."

Stiskl rty k sobě a zamračil se. „Možná si s lidma hraju. A možná jim to ve výsledku ublíží. Ale vždycky, vždycky ví, do čeho se mnou jdou. Nikomu neslibuju modrý z nebe ani snídaně v trávě. A ty to víš. Oni to ví taky. Jen to někdy nedokážou pochopit, jasný?"

„Já vím, já jen..."

Zavrtěl nevěřícně hlavou, na rtech mu hrál ironický úsměv: „Teda já nechápu, proč máš pořád pocit, že když jsi o dva roky starší než já, mi můžeš dělat nějaký promluvy do duše. A hrát si na mojí matku. Nebo na jeho."

Lennon zrudla a nafoukla tváře. „To není pravda," zamumlala nehlasně.

„Ale je. Minimálně mi kazíš náladu, což je taky matčina parketa."

Neodpověděla, oči měla pevně upřené do přihrádky na bankovky a počítala desetidolarovky.

„A pokud si dobře vzpomínám, se mnou a Maisie jsi žádnej problém neměla. A nemáš."

Zvedla hlavu. „Takže jsi jí napsal?"

Přikývl a dodal, že se mají v pondělí ráno sejít. „Ale pokud ti na tom záleží, tak jí teď hned napíšu, že to ruším."