A Piece of Art

TŘETÍ

Slunce si našlo skulinu v nedotažených žaluziích a nechávalo za sebou stopu světla na modrém károvaném povlečení v Dantově ložnici. Na parapetu stála trofej za výhru v loňském ročníku hudební soutěže pořádané seattleským muzeem popkultury a proutěné křeslo v rohu pokoje se ztrácelo pod vrstvou špinavého oblečení. Pod oknem stály dva zesilovače Marshall a u zdi byly ve stojanech vystavené hned čtyři kytary. Basová, elektrická a dvě španělky.

Dante ležel na břiše, trup měl zamotaný v přikrývce a nohy roztažené do V. Nad hlavou mu visel obrovský lapač snů vyrobený z černého provázku, několika hnědých a bílých per a dřevěných korálků. Z plakátu na něj shlížel Jim Morrison, z protější zdi na něj koukali mimo jiné i Jimi Hendrix a Janis Joplin.

Dole v ulici zatroubilo auto a někdo nastartoval motor, s Dantem to však ani nehnulo. Teprve s řinčením domovního zvonku sebou trhnul.

„Do háje," zamumlal a přes hlavu si přetáhnul polštář. Zvonek se po chvíli ozval znovu. A znovu. Pak se rozvibroval telefon, který Dante nechal ležet na nočním stolku. Natáhl se pro něj a shodil při tom dva špinavé hrnky. Měkce dopadly na peršan.

Volalo mu neznámé číslo a než se Dante rozhodl, jestli to vzít, hovor přestal vyzvánět. Pak se ještě jednou ozval zvonek.

Dante zaklel a vymotal se z přikrývek. U nohou postele zakopl o boty, které tam zřejmě v noci nechal ležet a jen tak tak vybral rovnováhu, než stihl spadnout na věšák s oblečením.

„Kurva, už jdu!" zakřičel, rozespale doklopýtal do chodby a pohlédl na obrazovku zvonku. Kamera snímala vysokého mladíka s tmavě hnědými kudrlinami, slušivými brýlemi s tlustými průsvitnými obroučkami. Na zádech měl světlý látkový batoh a v ruce držel červený deštník. Dante povytáhl obočí.

„Ano?" zachraptěl.

„Je to Dante Sterling?" ozvalo se.

„Jo, co chceš?"

„Jsem DeLuca, jsem tu kvůli bytu. Domlouvali jsme se na náhradním termínu," vysvětlil a Dante svraštil obočí. Pohlédl na telefon v ruce a otevřel si včerejší konverzaci s neznámým číslem. Psal kolem osmé. Hodiny ukazovaly čtvrt na devět.

„Do prdele," zaklel Dante a promnul si obličej. V očích ho svědily ospalky.

„Eh... jestli se to nehodí, přijdu jindy," řekl nejistým hlasem DeLuca. A. DeLuca, jak teď viděl ve zprávě na obrazovce.

„Ne, klidně pojď nahoru," zamumlal Dante.

„Potřebuju kód."

Dante si povzdechl, nadiktoval mu pětimístné číslo, popsal mu cestu do bytu ve třetím patře a zavěsil. V koupelně si v rychlosti vypláchl pusu ústní vodou, opláchl si obličej, aby se trochu probral, a zrovna si oblékal své jediné reprezentativní tepláky, když zaslechl klepání na dveře. Rozhodl se nezdržovat se s oblékáním vršku a šel otevřít.

„Moc se omlouvám, asi jsme se nepochopili," vyhrkl DeLuca, když vstoupil do bytu. „Arthur," natáhl k Dantovi ruku s nervózním úsměvem a koutkem oka si jej prohlédl.

Na předloktí měl Dante vytetovanou vinylovou desku, jejíž spodní polovina se ztrácela v záhonu květin. Přes levá žebra se mu plazila do detailu zdobená ještěrka a těsně nad horním lemem tepláků se mu k pánvi táhl nečitelný nápis.

Až potom Arthur zaostřil na jeho obličej lemovaný delšími rezavými vlasy – jeho nos, čelo i tváře byly poseté drobnými pihami a Arthura napadlo, že je nemá jen od sluníčka. Pravou nosní dírku mu zdobil černý piercing a přes rty se mu táhla jizva. Nejspíš ji musel mít už dlouho, protože nebyla o mnoho světlejší než jeho snědší obličej.