A Piece of Art

JEDENÁCTÁ

Probouzel se s obrazem zelenovlasého kluka v mysli a bolestí hlavy. Zábly ho nohy a do nosu ho udeřila jen vzdáleně povědomá vůně. Otevřel jedno oko – skrz pootevřené okno s polámanými žaluziemi viděl, že obloha venku je ocelově šedivá a pokud už nepršelo, déšť určitě ještě přijde.

Odněkud z domu se ozýval hluk a Dante zakňoural. Přetočil se na druhý bok a přetáhl si přes hlavu bílou přikrývku. Znal jen jednu osobu, která si postel povlékala sněhově bílými potahy – Eames vedle něj však neležel, jeho místo bylo prázdné. Ještě nikdy netrávil ráno v jeho domě, ani jeho přítomnosti a srdce se mu proti jeho vůli divoce rozbušilo. Vyhoupl se do sedu a okamžitě se chytil za hlavu.

„Kurva!" zaúpěl a promnul si obličej.

Rozhlédl se po dobře známém pokoji – naproti posteli stála veliká dřevěná skříň se zrcadlem na jednom křídle a několika plakáty hráčů týmu Seahawks na druhém. Nikde na dřevěných parketách však neviděl žádné ze svého oblečení. Pomalu se zvedl z postele a postavil se před skříň.

Přes vytetovaný nápis ‚exist loudly' umístěný v místech, kde by kolem pasu měl normálně gumičku boxerek, mu Eames vytvořil červené znaménko – tak jako vždycky. Na ramenou i na prsou měl pár ranek od jeho nehtů a zrzavé vlasy mu trčely do všech stran. Pod očima měl tmavé kruhy a v obličeji byl nezdravě bledý.

Rozevřel skříň, aby se dál nemusel dívat na svůj nahý odraz, a vytáhl odtud tu největší mikinu, kterou Eames vlastnil. Sahala mu díky bohu až ke kolenům a přes hrudník měla natištěný fialový nápis Nope. Ještě jednou se rozhlédl, jestli v pokoji nenechal něco svého, pak si schoval ruce do klokaní kapsy a sešel po vrzajících schodech do přízemí. Žádné hlasy odtud naštěstí neslyšel; tohle rozhodně nebyla správná chvíle seznámit se s Eamesovými bratry. Vlastně byl přesvědčený, že žádná taková chvíle ani nebude.

Eames k němu stál zády, měl na sobě jen kostkované tepláky a chlupaté ponožky a zřejmě si připravoval snídani. Dante chvíli zíral na jeho obnažený hrudník, pak se posadil ke stolu. Eames sebou překvapeně trhl.

„Vyděsil jsi mě," přiznal a chytil se za srdce. Na krku a klíčních kostech se mu vyjímalo hned několik značek, kterými si ho Dante musel v noci označit. „Myslel jsem, že ještě tak hodinu dvě budeš v limbu."

„Byla mi zima," řekl Dante a pak se odvrátil, když si uvědomil, jak to znělo. Takhle to totiž Eames rozhodně chápat neměl. „Eh... půjčil jsem si tvojí mikinu."

„Všechny tvoje věci jsou v obýváku," Eames kývl k obloukovému průchodu do druhého pokoje, když se však Dante zvedl, zastavil ho. „Nech si ji... totiž, zatím."

Dante kolem sebe několikrát nervózně kmitl očima a posadil se zpátky na židli.

„Vypadáš..."

„Jak sračky," ušklíbl se Dante.

Eames si odkašlal: „Ne, jsi... líbil by ses mi jakkoli. Ale vážně vypadáš, že ti není dobře."

Dante si nevědomky prasknul jeden z mozolů na dlani. „Je mi kurva blbě."

„Přinesu ti aspirin."

Když Eames zmizel v koupelně, Dante se prudce zvedl a s černými mžitkami před očima došel až do obýváku. Zapřel se rukou o opěrku pohovky a druhou si přitiskl ke spánku. Na křesle očima vyhledal svoje džíny a natáhl si je, přestože neměl žádné spodní prádlo. Zpod polštáře na sofa vyčuhoval kousek jeho trička – bylo úplně pomuchlané, přesto si sundal Eamesovu mikinu a přetáhl si ho přes hlavu. Do ruky vzal svou koženou bundu a boty, které stály pod stolkem, a vracel se do kuchyně, když ho Eames zpražil pohledem.