A Piece of Art

TŘICÁTÁ OSMÁ

Šli dolů ulicí a Dante schválně šlapal po kupkách shrnutého sněhu na kraji chodníku. Vozovka byla plná šedivé břečky a stěrače projíždějících aut se sotva stíhaly vypořádat s padajícím sněhem. Arthur krčil hlavu a červenou pletenou čepici měl staženou přes uši.

„A ty jsi v tom chtěl jet na kole," ušklíbl se Dante. Přes hlavu měl přetaženou kapuci fialové mikiny a mezi prsty v bezprstých černých rukavicích svíral cigaretu. Podařilo se mu ji zapálit až na pátý pokus.

Arthur protočil oči. „Doufám, že se odpoledne vyčasí. Máme natáčet."

„Koukal jsem na počasí a asi za tři hodiny by mělo přestat sněžit."

Společně s další desítkou lidí vešli do chodby vedoucí na nástupiště metra a navzájem si z ramen a pokrývek hlavy smetli sníh. Arthur mu věnoval poloviční úsměv a on se snažil navenek nijak reagovat na to, jak se k němu přitiskl, když splynuli s davem.

Mluvil o natáčení i o tom, jak Danny rozhodl, že on a Ellen budou stát před kamerou a odříkávat text. Nemusel vysvětlovat, že má trému, to Dante poznal podle nervózního smíchu.

„Jsem si jistej, že to zvládneš. Bude tam jen Ellen, Danny a Kevin."

„Kyle," opravil ho Arthur. „A uvidí to stovky lidí!"

Dante mu zběžně položil ruku na rameno. „Umíš text? Umíš. Dokonce mám podezření, že ses ho naučil i pozpátku. Není důvod se stresovat, když víš, že ses tomu věnoval nejlíp, jak jsi dovedl."

„To si říkáš před každým koncertem?"

„Ne," ušklíbl se Dante. „Já jsem nikdy nebyl trémista. Ale říkal jsem to Maxovi a fungovalo to."

Arthur se zastavil. „Max míval před koncert- Počkej!"

Dante ho chytil za ruku a vtáhl na eskalátor. Arthur mu stál za zády o schod výš a on se musel zaklánět, aby mu viděl do obličeje. Smál se.

„Kdybys mě popadl silněji, tak na sebe spadnu."

„Nemůžu říct, že bych s tím měl nějakej velkej problém."

Arthur pobaveně vytáhl obočí. „Rozbil by sis hlavu."

„Možná by to za to stálo," řekl, pokrčil rameny a otočil se k němu zády.

Jeho polekání, když se mu Arthur zapřel lokty o ramena a položil mu bradu na hlavu, téměř okamžitě vystřídal smích. Zaklonil se a pohlédl mu vzhůru nohama do usměvavé tváře.

„Co to děláš?" zeptal se pobaveně. Náhle nevěděl, kam s očima.

Arthur jej ovšem místo odpovědi poplácal po tváři a řekl: „Jsme dole."

Než si Dante stihl v hlavě srovnat, co tím myslí, schod, na kterém stál, zmizel, a kdyby ho Arthur zezadu nechytil kolem pasu, zřejmě by opravdu skončil s rozbitou hlavou. I když možná by to za to stálo.

Se smíchem došli na podzemní platformu plnou lidí. Postavili se stranou, aby se mezi nimi nemuseli mačkat a Arthur zběžně pohlédl na hodinky na svém zápěstí.

„Máme čas?"

Přikývl a sklonil hlavu. „Ještě jednou díky, že jedeš se mnou."

„Klidně tě odpoledne vyzvednu, když budeš chtít. Mám volno."

„Ne," pousmál se a do tváří se mu nahrnula červeň. „Kdo ví, kde všude budeme. Ale díky. Fakt."

Dante mávl rukou. „Ježdění metrem sem a tam je můj tajnej koníček."