SEDMNÁCTÁ

688 81 43
                                    

Z přehrávače tlumeně hrálo album Jefferson Airplane a Dante do rytmu pohupoval boky, zatímco do dvou misek servíroval uvařené těstoviny se zeleninou. Vonělo to úžasně a sbíhaly se mu sliny, ještě se však nerozhodl, jestli to Arthurovi přizná nebo ne. Tiše si zpíval společně s Grace Slick a mával ve vzduchu naběračkou, takže jedna těstovina odlétla přes půl pokoje a přistála na podlaze přímo vedle piana. Zaklel, popadl naplněné misky a postavil je na stůl.

„No vidíš, zvládl jsi nandat jídlo," zvolal potěšeně Arthur, když vyšel ze svého pokoje, posadil se na židli naproti Dantovi a napíchl na vidličku jednu těstovinu.

Dante se ušklíbl a ukázal kamsi za Arthura. Ten se otočil a rozesmál se, když spatřil zatoulanou těstovinovou mašličku. „Skoro."

„Co doma?"

Arthur posledních deset minut telefonoval v pokoji se svou matkou – Dante si upřímně nedokázal vybavit, kdy a o čem naposledy mluvil s tou svou. Na tom ale nezáleželo, Arthur přeci jen na první pohled splňoval všechny požadavky pro výhru soutěže o nejlepšího syna roku; Dante by se naopak se svými schopnostmi a vlastnostmi ani nekvalifikoval ke vstupu.

„Myslím, že dřív nebo pozdějc si tě celá moje rodina přidá do přátel na Facebooku," zamumlal Arthur a sklopil hlavu. Kudrlinky mu spadly do čela.

Dante povytáhl obočí: „Cože?"

„Pro mamku jsi tak trochu anděl, když mě u sebe necháváš bydlet."

„Já a anděl, no jasně. Co jsi jí o mně vůbec navykládal?"

Vzhlédl a s červenými tvářemi odpověděl: „Jenom pravdu. Teda kromě toho, že máš doma zásoby trávy, z toho by ji mohlo trefit."

Dante se rozesmál. „Dobře, tak to bude tajemství."

„A mám se tě na něco zeptat," přiznal ještě. „Myslíš, že bysme mohli mít na Díkůvzdání hosta?"

„Chceš říct, jestli bys ty mohl mít na Díkůvzdání hosta."

Arthur se nechápavě zamračil: „Ty Díkůvzdání neslavíš?"

„Nevěřil bys, kolik lidí je na Díkůvzdání samo," pokrčil rameny Dante.

„Co to znamená?"

„To znamená, můj drahý Arthure, že je čas vyrazit do klubu a někoho si ulovit."

Arthur vytáhl obočí a pokýval hlavou: „Aha. Eh, můžu mít otázku?"

„Jasně."

„Já... něco jsi už naznačoval, ale stejně se chci zeptat... ty jsi gay?" V obličeji přitom znovu zrůžověl a Dante se usmál.

„To ani ne," řekl. „Jsem pansexuál."

„Což znamená..."

„To znamená, že mě přitahujou lidi nezávisle na pohlaví a sexualitě. To pansexualita znamená pro mě, ale samozřejmě každej ti řekne něco jinýho."

Arthur si jej zamyšleně prohlížel, napíchl na vidličku kus grilované papriky a než si ji strčil do pusy, vyslovil další otázku: „Co to znamená v praxi? Totiž, jestli ti nevadí, že se v tom šťourám."

„Ne, vůbec ne, šťourej se jak chceš," zazubil se Dante. „Představ si to tak, že kdyby ses mi líbil, nebude to proto, že jsi kluk."

„Takže tě přitahuje ta osoba zevnitř, nebo..."

„Ne, přitahuje mě vzhledem i tělem, ale když tě uvidím, neřeknu si, že jsi krásnej kluk. Řeknu si prostě, že jsi krásnej," řekl Dante a díval se mu při tom do očí. Arthur mu pohled chvíli trochu nejistě opětoval, jako by byl zmatený, jestli tím chce říct něco dalšího. Pak se ale pousmál a vrátil svou pozornost jídlu před sebou.

A Piece of ArtWhere stories live. Discover now