Icy Love

47✔️

Christian

"Dobré ráno," řekl jsem.

"Dobré ráno..."

"Jak se cítíš?"

Svraštila čelo a zahleděla se hluboko do myšlenek. "Nevím. Podivně. Bolí mě hlava."

Maya zvedla ruku, ale znovu sebou cukla. Oči se jí rozšířily při pohledu na obvazy omotané kolem jejích paží. Ztuhla, ruku měla stále ve vzduchu před svým obličejem.

"Pamatuješ si?" zeptal jsem se a naklonil se dopředu.

Několik sekund mlčela a pak pomalu a opatrně přikývla.

"Mayo, proč jsi to udělala?" Snažil jsem se, aby byl můj hlas tichý a klidný, ujistil jsem se, že ji svými otázkami nevyděsím.

Ale neodpověděla.

Povzdechla si a její ruka spadla zpátky na matraci. Její pohled se znovu přesunul ke stropu a záměrně se vyhýbala očnímu kontaktu se mnou.

„Pokud s námi nebudeš mluvit, nemůžeme ti pomoci, Mayo. A my chceme pomoci," zašeptal jsem. "Řekni něco," prosil jsem, když neodpověděla.

Bylo to, jako by tady už ani nebyla.

Pohnul jsem rukou tak, aby ležela vedle její, naše prsty spočívaly jen pár centimetrů od sebe.

"Mayo." Zhluboka jsem se nadechl a pokusil jsem se uklidnit své rychle bušící srdce. „Dokážu předpokládat, co se stalo. Můžu hádat. Ale nechci předpokládat. Chci od tebe slyšet skutečnou pravdu. Řekni něco. Cokoliv."

Nebyla od ní pronesena žádná slova.

Nic.

Zarputile mlčela.

Druhou rukou jsem si unaveně promnul obličej a štípl si kořen nosu, než jsem frustrovaně vydechl.

Tohle bylo těžší, než jsem si myslel.

Po několika minutách naprostého ticha mezi námi jsem se naklonil blíž.

"Máš větší cenu, než si myslíš," zašeptal jsem tiše a doufal, že ta slova na ni nějak zapůsobí. „Přinášíš štěstí ostatním. Přinášíš světlo, Mayo. Máš u sebe lidi, kterým na tobě záleží. Lidé, kteří chtějí pomoci. Pomůžeme ti."

Ale nereagovala. Její tělo zůstávalo strnulé, zatímco stále zírala do stropu, téměř se ani nepohla.

Nenáviděl jsem nespravedlnost, kterou si musela Maya projít. Chtěl jsem znát pravdu. Ne, zoufale jsem toužil po pravdě. Potřeboval jsem vědět, kdo to je a kdo jí sakra ublížil.

Podíval jsem se dolů na naše ruce. Byli vedle sebe, ale nedotýkali se.

Přisunul jsem své prsty blíž k jejím, cítil jsem těžké napětí a úzkost, které se z ní valily ve vlnách.

"Můžu se tě dotknout?" Zeptal jsem se.

Přesunul jsem pohled nahoru právě včas, abych viděl, jak se její oči rozšířily šokem nad mou otázkou. "Mohu tě držet za ruku?" zamumlal jsem a chtěl od ní další reakci.

Ale Maya mlčela. Její zelené oči znovu ztratily pozornost. Pokud to bylo možné, byla ještě více napjatá a já se začal bát, jestli jsem netlačil příliš silně, příliš rychle.

Maya místo odpovědi pomalu pohnula rukou. Ale nehýbala se ke mně.

Místo toho vzala ruku pryč a položila si ji na břicho.

To bylo vše, co jsem dostal. Ale mluvilo to za mnohé.

Vypínala se a odmítala jakékoli pohodlí.

Ostře jsem vydechl a pak jsem si povzdechl, když jsem vstal. "Jen chci, abys věděla, že jsi milována. Záleží na tobě. Mie, Viktorii." Odmlčel jsem se a těžce polkl. A mně. Ale neřekl jsem to nahlas.