Heart beat ✓ _ HIDDLESTON

part 12

Eleanor

Dopila jsem rychle svůj čaj, který jsem si uvařila ještě před hodinou, měla jsem nejvyšší čas se jít obléct a vyrazit do školky pro Tomova chlapečka, kterého poprvé vyzvednu já. Ani nevíte, jakou mám radost, že zase mohu hlídat děti, obzvlášť tohoto rozkošného kloučka, jakým Maty je. Poznala jsem, když se na mě jeho kukadla prvně podívala, že je něco v nepořádku. Viděla jsem v nich totiž smutek, když jsem zmínila, kde má někoho z rodičů, navíc i v domě panovala taková smutná atmosféra. Netuším, proč v každé rodině, ve které jsem, kdy byla, se o své děti starali jen otcové. Aby měly aspoň kousek rodičovské lásky, když to matky nedokáží. Vůbec se nezajímají, o to, jak se jejich děti musejí cítit, když je odstrkují, pro ně jsou jen přítěží. Přitom by měly být rády, že mohou mít kus ze sebe.

Zahnala jsem myšlenky a odešla do předsíně, kde jsem si oblékla světle hnědý kabát a obula kozačky. Ono, jak jsem zjistila, když jsem se šla převléct, venku nepatrně sněžilo, i když ráno malinko vykukovalo sluníčko. Ale jak víme, někdy nás to počasí může překvapit. Proto jsem si nasadila čepici a srovnala si vlasy, které jsem nechala spadnout a popadla kabelku s klíči od auta i bytu. Pak jsem vyšla na chodbu, zavírajíc a zamykajíc dveře.

Jinak s Matym budu do sedmi večer, kdy Tom přijde z práce, jak mi ráno řekl, když mi volal. Z jeho hlasu jsem malinko poznala, že ho něco dost naštvalo, možná ublížilo, nevím, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Ani mi nepříslušilo do toho strkat nos, jsem přeci jen cizí člověk. Navíc každý chlap si nechce přiznat, že je něco trápí, jsou prostě tvrdohlaví. Taky jsem si myslela, že malého odvezu i do školky, ale dozvěděla jsem se, že jej tam Tom ještě stihne odvést sám.

Pomalu jsem přijížděla ke školce, kde ale, jako na potvoru, nebylo žádné místo, a to jsou teprve dvě odpoledne. Tak jsem budovu přejela a zaparkovala ve vedlejší ulici, ve které byli ještě pár míst volných. No tak se trochu projdu, nedělá mi to problém a otevřela dveře od auta, ještě vzala kabelku a vylezla ven. Dlaněmi jsem si dala límec od kabátu nahoru, aby mi netáhlo na krk před chladem. Zavřela jsem dveře a přešla na chodník, dálkovačem zamknula a rozešla se ulicí směrem ke školce, kde už o mě vědí, že malého Hiddliho vyzvednu, místo jeho tatínka. Líbí se mi Matymu tak říkat, zní to rozkošně, ani mu to prý nevadí, když jsem jej oslovila, ještě když jsem si s ním včera chvilku hrála. Měl moc pěkný pokojíček, jak tam bylo skoro všechno ve stylu pirátů, které jak jsem zjistila, zbožňuje a má i plakát nad postelí s Johnnym Deppem, alias Jackem Sparrowem. Taky na stolku u postele stála fotka v rámečku, na které byl Maty ještě maličký, takové dva roky mu tam bylo a jeho měl na rameni Tom, přitom se oba šťastně usmívaly.

"Dobrý den," pozdravila jsem postarší dámu, když jsem vešla do budovy školky, kde bylo jak jinak, než veselo a usmála se na ní.

"I vám slečno Calder?," Optala se s otazníkem na konci, já s úsměvem přikývla a podala jí ruku, kterou mi přijala. Paní Carterová, jak se představila mi úsměv oplatila, přišla mi, jako kdyby byla spíše dětí babička, než jejich učitelka. Ale ono je to tak lepší, potom si s ní dětska rozumí.

"Maty, pojď, už je tu slečna Calder." Nakoukla do třídy, kde sedělo několik dětí za stolky a kreslilo si, ale některé si hráli s hračkami na koberci, kde mezi nimi byl i kudrnatý blonďáček, který se na nás otočil. S úsměvem jsem na malého zamávala, jemu se rozzářily očíčka, když si mě všimnul a rychle se zvednul.

"Elo," s rychlímí krůčky ke mě došel a na jeho tváři se objevil culící se úsměv, když mě objal a s úsměvem jej pohladila po zádíčkách. Bylo hezké, jak měl radost, že mě vidí, to se ze začátku s jinými dětmi nestávalo, jim trvalo týden, než si zvykli, že je hlídá cizí člověk, místo jeden z rodičů.