Heart beat ✓ _ HIDDLESTON

part 13

Tom

Byl jsem rád, že jsem po dlouhé době zase mezi lidmi ve firmě. Nemusím tak myslet na to, co jsem zjistil, když jsem si nechtěně přečetl zprávu v Taylořině mobilu, který ji na stolku zavibroval. Nechtěl jsem být jeden z těch mužů, co se šťourají v soukromí své ženy, takový já nejsem. Ale když jsem zahlédl jméno na mobilu, cítil jsem jak vstek, tak i bolest, jestli s tím Jackem. Tak se ten týpek jmenuje, mě nepodvádí.

Ale i vy, byste si to myslely, kdyby ve zprávě bylo, "užil jsem si to, mohli bychom to někdy zopakovat." V tu chvíli jsem měl neskutečný vztek něco rozbít. Anebo se rozbrečet, jako malý kluk, když zjistí, že mu někdo ubližuje. Ale nemohl jsem se tak chovat, byl čas mého skřítka vzbudit, aspoň on mi dokázal vykouzlit úsměv, jak mě svými ručkami objal, když se jeho očíčka po probuzení rozzářila, když mě uviděl.

Ani si nejsem jistý, jestli z mého hlasu to poznala i El, když jsem ji potom v pracovně volal, že Matyho ještě dneska sám odvezu. Když jsme u nich, co asi teďka dělají, když jsem svůj pohled z laptopu přemístil k hodinám, které ukazovaly pět odpoledne. Zasněně jsem se podíval na Matyho, který se na mě usmíval bez jeho dvou zoubků uprostřed z fotky v rámečku, co mi postávala vedle hrnku s čajem na pravé straně. Natáhl jsem ruku k rámečku a opřel se o opěradlo svého křesla, načež palcem přejel po jeho tvářičce a zaculil se. On je jediné světlo v mém životě, které mě dělá šťastným a pyšným otcem.

"Ahoj, brácho, konečně jsem našel ty fotky." Vešel do mé kanceláře Daniel, nej kámoš a šéf v jednom. I když byl mým šéfem, pořád jsme zůstali nejlepší kamarádi, co spolu chodily do školy. Ale taky se známe už, jak dlouho?... Jasně, už od plenek. Naše mamky byly taky nejlepší kamarádky, ale když Danielovi bylo deset a mě osm. Odstěhoval se s rodiči do Londýna, kde jeho otec dostal lepší práci, oba jsme z Manchesteru, kde naše obě rodiny bydleli. Ale pořád jsme se vídali, i když jen o velkých prázdninách a vánočních svátcích. Naše rodiny se scházeli na chalupě pár hodin od Londýna.

"Jo, díky." Odtrhl jsem oči z fotky malého a pousmál se na Daniela, když jsem si převzal fotky z maturitního plesu, na který jsem byl pozván od ředitele školy. Ale nefotím jen to, taky to jsou obyčejné věci, jako když si děti hrajou v parku, západ slunce, a památky, kterých je v Londýně hodně. Hodně mě to baví, není nic krásnějšího než šťastné úsměvy všech lidí, krásná příroda a městských hradeb.

"Jak se jinak má Maty?," optal se mě Daniel, když se posadil na proti mě a naklonil se nad fotkou s malým. On byl z těch, co vědí, že to s Taylor jde od deseti, k pěti, a to si taky myslel, že není taková, jako teď.

"Já myslím, že teď líp. Našel jsem mu chůvu, víš?" Prozradil jsem mu a pousmál se, když se na mě se zvednutým obočím podíval. No jo, nikdy jsem nebyl, ten kdo by nechal svého syna s cizím člověkem, kterého neznám.

"A to se nebojíš, když ho necháš s cizí ženskou?" Zeptal se nechápavě, když se malinko zamračil.

"Neboj, nenajal bych tak někoho, El už má s dětmi hodně zkušeností." Položil jsem fotky na laptop a věnoval mu pohled, ten jeho byl pobavený.

"Takže El, jo? To už si tykáte?" S křenicím se úsměvem, se na mě díval, já jen protočil oči. Na co zase nemyslí, pomyslel jsem si.

"Nevidím důvod, proč by ne." Pokrčil jsem ramena. Mě to přišlo, jako normální věc, navíc jsem byl rád, když to navrhla. Nejsme od sebe věkově, tak vzdálený, nanejvýš šest, anebo sedm let.

"Když myslíš, no tak tě nechám pracovat." Zvedl se z svého místa, když se podíval na svoje hodinky, já se taky zvedl a bratrsky se chytily za předloktí. Byl jsem rád, že nám přátelství s Danielem tak dlouho drží, beru ho skoro, jako bratra. Oba máme totiž jen jednu sestru.