Hyunjin se posadil a bolestivě si promnul rameno. Zaujal ho ten nápis na jeho krku. N4.
Niki mu pomohl na nohy ,,Není ti nic?"
,,Jsem v pohodě" odsekl a dál ho pozoroval. Znovu mu na tom něco přišlo divné. Byl dost silný na to, aby je zabil, ale mís...
Minho si promnul tváře a vstal z postele. Protáhl se a šel k oknu. Ten výhled byl krásný. Měl chuť se jít projít ven, když lunce tak příjemně svítilo.
Dlouho jsem nebyl venku...
Jen si povzdechl, jenže v tu chvíli zaslechl otevření dveří. Otočil se a na prahu stál Jisung.
Koukal na něj takovým zvláštním pohledem, který nedokázal rozpoznat. Byl naštvaný? Smutný?
Zmateně naklonil hlavu, ale v tu chvíli se k němu menší rozběhl.
Vůbec nevěděl co čekat, takže křečovitě sevřel oči a chtěl ustoupit. K jeho překvapení však ucítil, jak se kolem něj obmotaly dvě ruce a hlavu na jeho rameni. Otevřel oči a překvapeně zatajil dech.
Několik vteřin stál jako solný sloup, než uslyšel tiché vzlyky. Konečně se donutil k nějakému pohybu a opatrně ho obejmul nazpět.
Menší pevně semkl rty, aby konečně přestal brečet ,,Je mi to hrozně líto Minho... mrzí mě to"
Vůbec nevěděl o čem to mluvil, proto se rozhodl mlčet. I tak se nedokázal zbavit takového divného pocitu, když slyšel jeho pláč. Něco ho při tom zžíralo zevnitř. Nechtěl aby vzlykat.
Jednou rukou zajel do jeho hebkých vlasů a začal ho jemně vískat, tak jako to udělal předtím on jemu samotnému.
°•°•°•°•°
,,A co všechno že ten mobil umí?" Ueptal se Felix zaujatě.
Hyunjin si jen pobaveně povzdechl ,,Téměř všechno. Můžu volat, psát SMS, hrát hry, používat sociální sítě, fotit, natáčet, poslouchat hudbu" řekl pár příkladů.
Menší zamyšleně přikývl ,,Wow... mobil který jsem měl já a Minho uměl jen volat a psát. Koupili nám ho rodiče, aby věděli že jsme v pořádku došli domů" zamumlal.
,,No, technologie hodně postoupily. Teď máš sice můj starý mobil, ale později ti můžu koupit nový"
,,Ne, to je v pohodě, tenhle je hezký" usmál se a vytáhl ze své kapsy světle modrý telefon s průhledným obalem.
Vyšší si jen pobaveně povzdechl ,,Když myslíš. Každopádně bychom mohli začít vařit večeři" odvětil a postavil se ,,Na co máš chuť?"
,,Nemám moc hlad..."
,,Dobře, tak udělám nudle a později ti to kdyztak ohřeju" řekl a šel do kuchyně.
Felix si přitáhl nohy k tělu a pohodlněji se zavrtal do gauče.
Hyunjin uvařil rychlou večeři a se svou porcí se posadil zpět vedle něj ,,Nechceš aspoň ochutnat?" Zeptal se a menší přikývl.
Chutnalo to dobře. Lepší nudle určitě nikdy nejedl.
,,Lixie?"
,,Hm?"
,,Víš, docela mě zajímá tvůj původ. Tvé jméno nezní moc korejsky. Nebyl jeden váš rodič z ciziny?"
Blonďák zavrtěl hlavou ,,Ne to ne. Moji biologičtí rodiče jsou oba odsud. Ale žili v Austrálii. Měl jsme i dvě sestry, ale všichni umřeli při dopravní nehodě. Když mi hledali adoptivní rodinu, našli rodinu Lee. Byl jsme malý, takže jsem se rychle naučil korejsky a Minho mi vždycky pomáhal, takže bylo všechno jednoduší" vysvětlil.
,,To je mi líto Lixie, to jsem nevěděl" zamumlal omluvně.
Menší jen mykl rameny ,,Moc si toho nepamatuju, možná proto jsem tak klidný" odvětil v povzdechem ,,Ale i tak mi docela chybí. Oni, i moji adoptivní rodiče"
Hyunjin ho opatrně obejmul kolem ramen, protože věděl, jak bylo jeho tělo citlivé na dotek. Byl zázrak, že sebou neškubl jako vždy.
Moc rád by ho uklidnil slovy, že je opět někdy uvidí, ale věděl že to nešlo. Nevěděli nic o otci, ale matka zemřela a byl si jistý, že Felix si toho byl vědom. Nedivil by se, kdyby sledovali jejich matku umírat.
Nemluvě o tom, že hrozilo, že by se dostali do kontaktu s polici což bylo zakázané. To by jim mohli rovnou ukázat seznam lidí, které zabili.
,,Teď máte nás. Nikdo z nás nemá rodinu a kdo ji má, tak byla tak hrozná, že utekl, nebo ho poslali na sebebražednou misi" zamumlal pobaveně a pohladil ho po paži ,,Tady se nemusíte bát toho že by vás někdo soudil"
Menší se jen pousmál a posunul se blíž k němu, aby mu mohl položil hlavu na rameno ,,Doufám že máš pravdu..." špitl nejistě a zavřel očka ,,Začíná mě bolet hlava"
Hyunjin starostlivě zvedl hlavu ,,Zase to začíná? Nepůjdeme na ošetřovnu?" Vydechl okamžitě a začal se natahovat pro svůj mobil, ale Lix ho zastavil.
,,Ne, je to z únavy... chvíli se prospím, pokud ti to nevadí" zašeptal už téměř v polospánku.
Pobaveně naklonil hlavu a více si ho přitáhl ,,jen odpočívej" pronesl s úsměvem a jemně ho začal vískat ve vlasech.
Roztomilé....
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ohayo!
Přiznávámže tahle kapitola je dost krátká, ale pokud budu mítčasještěvečer vydám druhou ^^
