Project N |Hyunlix / cz|

《27》

,,Yonnie, můj milý Yonnie, budíček!"

Černovlásek zmateně otevřel své unavené oči, když s ním začala tato blonďatá dívka třást. Znal ten hlas.

Kdyby mohl, možná by sy zvedl z té tvrdé podlahy, která byla špinavá od jeho vlastní krve, nebo by ji odstrčil, ale jeho bolavé tělo mu nepovolilo udělat jediný pohyb.

,,R-rose..." Vydechl tichým a vyčerpáným hlasem.

,,Rada tě zase vidím, kolik to bylo... určitě aspoň sedm let! Nějak jsi vyrostl" Usmála se a posadila se vedle něj ,,přišla jsem si jen popovídat" pronesla klidně a upravila mu některé vlásky za ucho, aby mu viděla do tváře. Celkem jí překvapilo když uviděla ošklivou modřinu pod jeho okem, nepřehlédnutelnou zahnisanou ránu na jeho bledém čele a čerstvou krev pod nosem.

,,Ale, copak ti to tu dělali?" Zamumlala smutně a ne moc jemným způsobem se dotkla jeho modrého oka. Jak čekala, dostala od něj jen tichý bolestný stén.

Yoongi ji jinak vůbec neodpověděl a jen ji propaloval naštvaným pohledem. Věděl přesně proč tu byla a neměl v plánu ji odpovědět na jakoukoli otázku.

Ona si také byla jistá že to nebude snadné, ale byla trpělivá. Věděla že všechno má svůj čas.

,,Bože ty jsi hubený, dávají ti vůbec najís" zhrozila se s falešnou lítostí ve tváři a chytil ho za jeho vyhublé zápěstí ,,Vypadáš jako nějaký kostík. A to si pamatuju jak byl Hosoek šťastný když prohlašoval, že tě dostal na normální váhu. Škoda jeho snahy" povzdechla si, načež on zpozornel. Věděla že tímto jménem dostane jeho pozornost.

,,Marníš čas" špitl a druhou rukou se podepřel, aby se mohl posadit ,,vyřiď mu že nic neřeknu. Mučí mě tu šest let, hrají si se mnou jako s hračkou, zneužívají snad každý den ale doteď se nic nedozvěděli" řekl sebejistě přestože jeho hlas zněl, jakoby ztratil všechnu víru a vůli žít. Jakoby ho zlomili několikrát po sobě. ,,Nikdy ti neřeknu kde je"

Jak krátká věta stačila k tomu, aby jí její úsměv spadl z tváře a nahradil ho nespokojený výraz. ,,Chtěla jsem být milá když jsme přátelé" povzdechla si a vyskočila na nohy ,,Taky jsem chtěla ty nadržené chlapy venku držet dál, ale ty mou laskavost vůbec nechceš přijmout" řekla a došla až ke dveřím ,,Až s tebou skončí, vrátím se a začneme naši konverzaci znovu" Usmála se a otevřela.

Vyběhla ven a místo ní přišly dvě svalnaté gorily s nechutným slizkým výrazem, který Yoongi moc dobře znal. Zoufale semkl rty a začal couvat, přestože věděl, že jim neuteče.

Prosím... ať mě prostě zabíjí...

°•°•°•°•°•°

Jisung ležel na podlaze jako tělíčko bez života a téměř zavřenýma očima koukal do prázdna. Neměl sílu na jakýkoli pohyb, přestože byl téměř nahý. Měl jen nějaké černé kraťasy.

Cítil se příšerně. Bolela ho každá část těla a byl pokrytý svou vlastní krví smíchanou s vazlavou nabělavou tekutinou.

Už ho netrápily věci jako hlad, žízeň, nebo zima. Jeho tělo bylo tak otupělé že chvílemi necítil nic. Jakoby jeho duše opustila svou schránku a ta zůstala bez známek života ležet na podlaze.

Chtěl křičet, brečet, ale neměl už dostatek slz. Jediné co si přál bylo, aby ty dveře otevřel někdo od nich. Kéž by přišel právě Minho. Schoval by se u něj v náručí, jako se vyšší schovával v té jeho když měl noční můry a nemohl spát.

Všechno však zavalil hustý, nepřemožitelný zármutek. Opravdu mluvil pravdu a všichni jsou mrtví? Je Minho opět v nejake laboratoři jako pokusný králík? Co Felix a Hyunjin? Doufal, že třeba budou oficiální pár až je znovu uvidí. Nic z toho už však nebylo reálné.