Project N |Hyunlix / cz|

《20》

Jisung si se zoufalým povzdechem přitáhl nohy k tělu, aby udržel co nejvíce tepla. Neměl ponětí kolik času uplynulo. Mohly to být hodiny i dny, co tu býl zavřený. V téhle tmavé plesnivé místnosti s jediným oknem a slabou blikající žárovkou.

Byla mu zima a měl úplně vyschlé hrdlo. Hlad ho naštěstí netrápil.

Přestože se snažil stále udržovat v nějakém klidu, jeho vnitřní já se třáslo jako malé dítě. Nevěděl kde je. Proč tu je. Kdo ho tu drží. Co se s ním stane.

Většinu času tu byl sám, jen občas se zjevil někdo, kdo mu přinesl suchý kousek chleba, nebo rezavou vodu.

Začínala mu chybět civilizace. Také jeden konkrétní člověk. Minho.

Přemýšlel jak se asi má. Co dělá. Zároveň se bál že na něj třeba vůbec nemyslí. Možná je mu jeho zmizení úplně jedno.

Nad tím pomyšlení mu po tváři steklo pár slz. Věděl že Minho moc nerozuměl všem emocím a neuměl je vyjadřovat. Co když necítil to samé? Co když ho viděl jen jako zábavu a vedla ho touha poznat něco nového.

Po chvíli nad tím však zavrtěl hlavou a opřel si čelo o kolena.

Takhle teď nesmím přemýšlet. Jinak se z toho zblázním!

Místo toho vyskočil na nohy a podíval se k tomu oknu. Pořád se snažil mít nějakou naději na útěk. Třeba to zvládne.

Postavil se na malý výstupek na zdi, aby se k tomu oknu dostal blíž. Byla tam jen tlustá mříž. Žádné sklo, proto tu byla taková zima.

Skz viděl les. Tmavý a docela strašidelný. Nemělo ani cenu křičet.

Chytil ten kus kovu a zkusil s tím zalomcovat. Nic. Sotva s tím pohnul.

Zoufale si povzdevhl a chtěl seskočit dolů, když v tom si něčeho všiml. Nějakého vyrytého nápisu na stěně vedle okna. Bylo to zaprášené a téměř nečitelné.

Opatrně přes to přejel prsty, aby to trošku očistil. I když to bylo naškrábané, dalo se to přečíst.

Opravdu se odsud nedostanu? Nikdo mě nehledá...? Možná už i on zapomněl...

Přečetl si ten krátký text několikrát, jakoby doufal, že mu to řekne něco víc. Zamyšleně nakrčil nos. Někdo tu byl před ním. Před nějakou dobou.

Seskočil zpět na zem a rozhlédl se po té tmavé místnosti. Možná tu těch vzkazů bylo víc.

Důkladně si prohlížel každý kousek těch plesnivých zdí, než našel další. Byly to dva iniciály.

Y + H. To celé v srdíčku.

Také mu to nic moc neřeklo, proto hledal dál. Našel nějaké vzory, které spolu vůbec nesouvisely. Smrtky, srdíčka, trojúhelníky, noty a spoustu dalších.

Nic užitečného...

Jen si povzdechl a posadil se na zem, když v tom si všiml dalšího textu. Vypadal že byl delší. Rychle to očistit od prachu a zaujatě začal číst.

Kolik je to asi měsíců... chybí mi tvé objetí a tvá vlídná slova. Doufám že jste všichni v pořádku. Každý jeden z vás.
Omlouvám se že jsem mlčel... bylo to pro vaše dobro. Moc mi všichni chybíte, hlavně ty, Hoseokie. Nevím jestli vás někdy uvidím. Nevím jestli nebudu za chvíli mrtvý... i když se smrti nebojím zdaleka tak, jako o vás.

Nevěřte jim a vydejte se svou cestou...

Omlouvám se hlavně tobě, Tae...

Váš Yoongi...