Winchesterovo dítě

-14-

"Co to sakra bylo? Proč mě políbil? A proč se mi to tak líbilo? Vím přece, co se o něm říká. Ale taky vím, co mi na to řekl on." Zavrtěla jsem hlavou "Ne, nebudu o tom přemýšlet. Prostě se to stalo."
Sešla jsem do kuchyně udělat večeři a když jsem vytahovala maso s brambory a jablečný koláč sypala cukrem, otevřeli se hlavní dveře a vešel John a můj otec. Pozdravila jsem je. Donesla jim piva a řekla, že večeře bude za 5 minut. Přišel Sammy, že mi pomůže prostřít. Když jsme spolu prostřírali pro 5 lidí, musela jsem to ze sebe dostat "omlouvám se Sammy, jsem mrcha. Promiň. Mrzí mě to. Jsme přece přátelé, řekla bych dobří přátelé a já to nechci zkazit tím, že mě začneš nenávidět. Můžeme na to zapomenout, prosím?" Žadonila jsem Sama a podívala jsem se mu do jeho hnědých očí, světlejších než ty moje. Usmál se "jasně Zee, nic se nestalo, já se ti mám omlouvat, to co k tobě cítím nám nemůže zničit naše přátelství."
Byla jsem šťastná, že to mám za sebou, teď už si to jen vyřídit s Deanem.
Při večeři nám rodiče sdělili, že budeme chodit do stejné školy. Její jméno bylo "Elementary and high school Blackreed" na beaver street. Sammy je přihlášen do 9 třídy, já do prváku a Dean do čtvrťáku. A že tu zůstaneme do konce roku, abychom si začli zvykat. Dean byl v pohodě, vypadal jako drsňák, všichni kluci se ho báli a všechny holky ho obdivovaly. Ale já se Sammym jsme se strachovali. Nebyli jsme tak výstřední, ani oblíbení, snažili jsme se prostě zapadnout. Mě to nikdy nešlo, protože jsem holka, co chodí na hodiny pitvání a spravování motorů. A Sam byl vždycky za tichého podivína. Měla jsem obavy, že se zase neudržím a klukovi, co mi sáhne na zadek zlomím ruku, jako minule..
Po večeři kluci umyli nádobí a táta šel dojídat můj domácí koláč. Seděla jsem na gauči s Johnem a koukali jsme na wrestling. Vypadala jsem asi ustrašeně, protože se mě John zeptal "Co se děje vojáku? Jsi nějaká napnutá."
"Eh.. Mám strach, že zase nezapadnu, pane." Odpověděla jsem mu upřímně.
"Áha, o to se neboj. Dean dá na tebe pozor. Vždy se tě zastane, jako Sammyho. Moji kluci jsou týmoví hráči. Když se něco stane, Dean a Sam to napraví." Řekl mi vážně John. "Děkuju pane, že jste je tak vychoval." Řekla jsem mu a odešla z obýváku.