Winchesterovo dítě

-22-

Další hlasová zpráva.
"Prosím, aspoň to zvedni, přijedu pro tebe. Prosím Zen, lásko, miláčku. Chci-chci to nějak napravit pros.."

*PÍPÍPÍP.*
*Zpráva vymazána.*

Už je to přes rok, co jsem byla propuštěná z nemocnice. Obarvila jsem si vlasy na černo a nechala si je narůst. Definitivně jsem se vyléčila až před půl rokem. Jizvy na břiše po nuceném zákroku na záchranu dítěte se mi zhojily, ale bolest v srdci nikoliv. Od té doby jsem nikoho neměla. Nebudu už riskovat, že se znova zamiluju. Stále jsem se nemohla přinutit Deanovi odpověděl na jakoukoliv jeho zprávu. A navíc. Byli jsme s Deanem tak mladí, nemohli bychom vychovávat dítě. Třeba je to dobře. Bylo mi jen 18 a uběhl rok a já se změnila. Pracovala jsem na spoustech případů a hodně se stěhovala.
Jednou, když jsem hledala knihu záznamů o popravách ve staré věznici, mi přišla esemeska. "Hm. Neznámé číslo."

Neznámé číslo
"Ahoj. Jsem S.W.
Hledám Z.C."

Já odepsala jen "sammy?"

Skoro okamžitě odepsal
"Ahoj Zee, tak jsem tě přece našel."

Nemohla jsem tomu uvěřit. "Sám Sammy Winchester mě našel. Za to může Dean. Teď bude chtít, abych se s ním sešla a přijde tam i Dean. Co když tohle je Dean, jen píše z jiného čísla?"

Okamžitě jsem to musela zkontrovat.
"Když jsme spolu bydleli, postavil si mi knihovnu, z jakého dřeva byla a jakou měla barvu?"

"Dost těžká otázka." Zauvažovala jsem kolik roků uběhlo.

Po pár minutách mi přišla odpověď.
"Dubové dřevo. Béžová."

"To je správně, ale zjistím až časem, jestli je to vážně Sammy."

Psali jsme si celé hodiny a celé dny. Byl to Sam. Ten hodný, pozorný klučina, kterého znám už přes 6 let. Napsal mi zprávu a jak jsem tušila, byl to jen manévr, jak se setkat s Deanem.

"Našel jsem v Deanově kazetotéze tvoji kazetu 'cool mix 4 Zenia', mohl bych ti ho dát, mohli bychom se sejít na kafe nebo tak?"

"Ty jsi teď s Deanem?"

"No, jo. Jsem. Jsme v Sacramentu v Kalifornii. Kde si ty?"

"Salem, Oregon. Dean se o tom nedozví. Rozumíš?"

Žádná odpověď.

"Tak skvělý." Sama jsem se pochválila.

- Mezitím -

"Proč jí nemůžu odepsat Deane? Deane! Slyšíš mě? Proč jí vlastně tak hledáš? Vy jste se pohádali?" Ptal se Sam mlčícího Deana, mířícího do Salemu v Oregonu.
"Fajn, nic mi neříkej. Já ale poznám, když se něco děje." Dokončil Sam a taky mlčel. Celou cestu až do Salemu. Celých 536 km.
Když po 8 a půl hodinách přijeli do Salemu, Sam byl donucen Zenii napsat.

"Steakhouse u Williete. Capitol street. V 6 pm."

Známý krátký slovník Deana Winchestera.

-
Přijela jsem už v půl 6, zaparkovala jsem do tmavé uličky naproti steakhousu a vyčkávala na jejich impalu 67. Když jsem uslyšela zvuk jejího motoru, vyjela jsem z mojí skrýše a čekala až se ryba chytne na návnadu. Zabralo to. Impala se otočila o 180 stupňů a hnala se za mnou. Jela jsem až za město, sjela ze silnice, tam se smykem otočila a čekala na chlapce. Pomalu jsem se blížila k nim a impala ke mně. Zastavila jsem a impala stejnětak. Okénka u řidičů jsme každý měl po levé straně a mlčky jsme se pozorovali.